Šance na lepší život II

9. kapitola - Právě včas

Severus Snape ležel na svém lůžku v nemocnici U Svatého Munga a četl jednu z knih, kterou mu donesla Peregrinová. Musel uznat, že bývalá bystrozorka opravdu dodržela vše, co slíbila. Od té doby, co se probudil, za ním chodila každý den. Vždy přišla přesně na čas, což byl jeden ze zvyků, které jí zůstaly. Už mu bylo lépe, ale i tak ho často přepadávaly nesnesitelné bolesti celého těla. Lékouzelníci ale říkali, že se z toho za čas vzpamatuje. Nevěděl, jestli jim má věřit nebo ne. Dnes ho měli pustit zpět do Bradavic. Černovlasý muž se nemohl dočkat, až bude mít konečně soukromí, protože už nemohl vydržet soucitné pohledy sestřiček. Často se v myšlenkách zaobíral tím, co vlastně teď bude dělat. Voldemort byl poražen a občas ho napadlo, že teď už vlastně nemá jeho existence žádný smysl. Byl dvojitým agentem tak dlouho, že už vlastně nevěděl, jak normální život vypadá. Nevěděl, jestli se vůbec do Bradavic chce vrátit. Až příliš živě  si pamatoval nenávistné pohledy jeho kolegů. Věděl, že ho jen tak nepřijmou. Možná ho nepřijmou vůbec. Nemohl jim to mít za zlé. Nebyl dobrý člověk. Opatrně odložil knihu na stolek vedle své postele a zahleděl se ven z velkého okna. Za pár vteřin začaly hodiny odbíjet třináct hodin a on svůj pohled rychle přesunul ke dveřím. Ty se s mírným zavrzáním otevřely a dovnitř vstoupila jeho kolegyně.

„Jdete přesně na čas," ušklíbl se Severus, kterému se už vrátil hlas. „Jak jinak," dodal a pozoroval svou kolegyni, která se pomalu usadila do křesla vedle jeho postele. Všiml si, že nejspíš zase nespala. Raději se jí na to ale neptal. 

„Už vypadáte lépe," pronesla bývalá bystrozorka a zkřížila si ruce na prsou. „Slyšela jsem, že vás mají dnes pustit."

Profesor přikývl. „Ano," hlesl a díval se ženě do očí. „Jen přemýšlím, jestli se mám vůbec kam vrátit," uchechtl se a viděl, jak se profesorce na tváři objevil nesouhlasný výraz.

„To je nesmysl," pronesla rázně. „Jistěže je pro vás v Bradavicích místo." Profesorka Peregrinová si z nohou sundala lodičky a schoulila se do křesla. „Omlouvám se," hlesla a podepřela si hlavu rukou. „Jsem trochu unavená."

„Možná byste se měla taky jednou vyspat," ušklíbl se profesor.

„A vy byste se možná měl starat o sebe," odsekla černovláska a propalovala ho zlostným pohledem. Po chvíli ale přísný výraz z její tváře zmizel a ona si povzdechla. „Promiňte, neměla jsem..."

„Nic se nestalo," pronesl profesor Snape a ušklíbl se. „Nebyli jsem zrovna přátelé."

„Nemám své vzpomínky," zašeptala a svýma smaragdovýma očima se podívala ven z okna. „Brumbál říkal, že mi je vrátíte. Myslím, že pak to bude lepší."

„Nevím kdy to bude," pronesl profesor. Vracení vzpomínek bylo velmi náročné a on teď nebyl ve stavu, kdy se o to mohl pokusit. Věděl, že pokud by udělal chybu, mohl by Peregrinové způsobit vážné problémy. Moc dobře si uvědomoval, že zahrávat si s lidskou myslí je velmi nebezpečné

„Vydržela jsem to dva roky," řekla bývalá bystrozorka a trochu se pousmála. „Nějaký ten týden navíc už zvládnu."

„Budu se snažit, aby to bylo co nejdříve," pronesl profesor Snape a mladá žena jen přikývla.

Místnost naplnilo nepříjemné ticho. Severus si všiml, že je Peregrinová v jeho přítomnosti nervózní. Nedivil se jí. Neměla své vzpomínky. Nevěděla, co si o něm má myslet. Byl pro ní jen nepříjemným profesorem a smrtijedem.

„Kolego," prolomila nečekaně Alma Peregrinová ticho. Severus se na ni podíval. Uvolněné pramínky vlasů jí padaly do obličeje a v očích jí tančily jiskřičky světla.