Šance na lepší život II

34. kapitola - V temných hlubinách jezerních vod

Profesorka Peregrinová stála u brány, která oddělovala bradavický hrad od okolního světa a smaragdově zelenýma očima se dívala do tmy. V jedné ruce držela lucernu, která vysílala naoranžovělou záři. Už bylo pět minut po osmé a Harry Potter, na kterého tak netrpělivě čekala, se stále ještě neobjevil. Měla obavy, že se neobjeví vůbec. Proč by jí chtěl pomáhat? Zrovna jí, která se ke všem svým studentům vždy chovala odměřeně a nepřátelsky. Možná toho teď litovala. Upřeně se dívala na vysoké hory v dáli a přemýšlela, kde je asi konec Brumbálovi, kterého už tak dlouho neviděla. Nepřála si nic jiného, než aby jí přišel jeden z jeho dopisů a on jí v něm psal, že už brzy bude v Bradavicích. U Merlina, pomyslela si profesorka, za tu dobu co tu nebyl, se pokazila taková spousta věcí. Přemýšlela, jestli je tu ještě nějaká šance na jejich nápravu. Ne, nejspíš není a nikdy nebyla. V její mysli se začaly objevovat vzpomínky na černovlasého lektvaristu, který ji včera obvinil z krádeže. Chtěla tomu zabránit, ale nedokázala na něj přestat myslet. Něco podlého ji nutilo představovat si, co by se teď dělo, kdyby byli skutečně přáteli a on to jen nepředstíral. Nejspíš by teď seděli ve společných komnatách, popíjeli čaj a hráli šachy, nebo si četli. Vzpomínala, jak jí občas Severus Snape předčítal pasáže z knih, které ho zaujaly. Jakoby najednou slyšela jeho hluboký hlas, který ji vždy dokázal uklidnit. Cítila, že se začíná třást. Byla tak slabá a tak moc to chtěla změnit. Rychle vytáhla z kapsy hábitu své zlaté hodinky a podívala se na ciferník. Už bylo půl deváté. Všude kolem ní bylo ticho. Dívala se na hromádky bělostného sněhu, které jí připomínaly malé kopce. Věděla už skoro jistě, že Potter nedorazí, i když si myslela pravý opak. Myslela, že jí pomůže. Nerada se mýlila. 

„Paní profesorko," ozval se najednou někde vedle ní mužský hlas. „Jste to vy?"

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že se k ní někdo přiblížil. Kdyby něco takového udělala v dobách, kdy byla bystrozorkou, už by byla pravděpodobně mrtvá. Otočila se a ke svému překvapení uviděla v blikajícím světle lucerny Harryho Pottera, zabaleného do nebelvírské šály. „Myslela jsem, že už nepřijdete, pane Pottere," pronesla ledově a propalovala svého bývalého studenta pohledem.

„Omlouvám se, paní profesorko, ale zdržel jsem se na Ministerstvu. Opravdu...," začal, ale v půlce věty se zarazil, jakoby hledal ta správná slova, „opravdu byste mi pomohla najít i ty zbylé tři smrtijedy?"

„Chcete tím, říct, že si nejste jistý, jestli dodržím své slovo?" řekla profesorka výhružným hlasem.

„Ne, to ne," začal se obhajovat. „Jde jen o to, že jste profesorka. Jistě máte spoustu práce a nemáte čas na to, abyste chytala nějaké smrtijedy." Profesorka Peregrinová se uchechtla. Celá tahle situace jí přišla komická.

„Věřte mi, že na pochytání pár přihlouplých smrtijedů si čas najdu vždycky," pronesl sarkasticky a otočila se čelem k bráně. „Měli bychom vyrazit, pane Pottere. To co podnikneme není právě jednoduchá záležitost. Jste si jistý, že mi chcete pomoci?" zeptala se ho a doufala, že v jejím hlase nejde poznat, jak moc jí na tom záleží.

„Pokud mě zase nevystrčíte z nějakého vozíku, tak vám pomohu velmi rád," řekl a široce se na ni usmál. Ani profesorka Peregrinová nemohla skrýt malý úsměv, který se jí objevil na rtech.

„V tom případě nebudeme ztrácet čas," řekla černovláska a oba prošli železnou branou. Šli po malé zasněžené cestičce, která je měla dovést až k bradavickému jezeru, které bylo cílem jejich cesty. Šli v tichosti, ani jeden z nich neměl co říct. Almě to vyhovovalo. Po chvíli ale prolomil ticho mezi nimi černovlasý muž s červeno zlatou šálou kolem krku.