Šance na lepší život II

46. kapitola - Odstíny smrti

„Co-co se mnou tedy bude?" pronesla profesorka Peregrinová třesoucím se hlasem. Byla taková zima. Dívala se do chladných očí smrtijedky, které ji nenávistně propalovaly. Severus stál jen kousek od smrtijedky. Byl tak blízko a přesto tak daleko. Kdyby chtěla, mohla k němu pár kroky doběhnout. Ale neudělala to. Cítila jen tupou prázdnotu, která jí bránila se hnout.

„Bude se vám to líbit, slečno Peregrinová, věřte mi," ušklíbla se smrtijedka. „Opravdu jsem se snažila, aby váš trest byl dostatečný. Přemýšlela jsem, jak vás nejlépe potrestat za všechno, co jste mi udělala." Alma cítila, že se celé její tělo chvěje. Pomalu zavřela oči. Viděla před sebou komnaty, které kdysi sdíleli se Severusem. Snažila si vybavit i ten nejmenší detail. Věděla, že už se tam nikdy nevrátí. Ale byla ochotná tuto oběť podstoupit. „Víte, slečno Peregrinová, je poměrně těžké najít způsob jak ublížit někomu, u koho se na první pohled zdá, že nemá žádnou slabinu." Jsem v bezpečí, říkala si profesorka v duchu. Jsem v bezpečí, opakovala si to v hlavě stále dokola, jako by se to díky jejímu přání mělo stát realitou. Věděla, že to není pravda, ale byla to její jediná naděje. Naděje, které se nechtěla vzdát. „A pak mi to došlo, paní profesorko, víte co mě nejvíc mučilo, když jsem zjistila, co jste udělala mému manželovi?" Alma ve své mysli viděla sebe a profesora Snapea. Seděli na pohovce před krbem a pili čaj z oprýskaných hrnků, které jim přinesli skřítci. Alma skoro cítila příjemnou vůni heřmánku. Byla v bezpečí. „Nejvíc mě mučilo to, že jsem nevěděla, jak moc špatně na tom můj manžel je. Nevěděla jsem na co myslí, jestli tedy vůbec myslí. Nevěděla jsem, jestli ví, že mě miluje. Je těžké někoho milovat když nemáte duši, nemyslíte?" Alma věděla, že v její mysli jí nikdo neublíží. Zůstane tam ukrytá navždy. Jen ona a Severus. Budou v pořádku. Doufala jen, že profesor ví, jak moc lituje toho, že ho nezbavila toho prokletí, že alespoň na moment nepochybovala o jeho hrané nenávisti, ke které byl donucen. „Chci, abyste také nevěděla. Abyste vnímala všechno kolem vás, ale byla bezmocná. Doušek živé smrti, slečno Peregrinová." Název tohoto lektvaru na chvíli vnikl do mysli profesorky Peregrinové. Prodral se do onoho útulného pokoje, kde pila s profesorem Snapem čaj. Ale trvalo to jen chvíli. Bude spát, pomyslela si černovláska. Už nic necítila. Bude spát navždy. „Profesor Snape ho připravil. Předpokládám, že bude opravdu silný. Přeci jen, profesor Snape je mistr lektvarů. Nezemřete, to by vůči vám bylo až příliš štědré. Víte co se stane až ten lektvar vpijete?" Profesorka Pereginová byla jako ve snu. Příliš otupělá než aby něco řekla. „Až ten lektvar vypijete, budete tu ležet na zemi a budete vědět, že žijete, že existujete. To bude to jediné co budete vědět. Nic neuslyšíte ani neucítíte. A poté," smrtijedka přerušila svůj monolog a zle se uchechtla. „Poté si já a profesor Snape užijeme trochu zábavy. Možná ho budu mučit a pak ho zabiju. Nebo ho nechám žít. Kdo ví? Vy se to ale nikdy nedozvíte, slečno Peregrinová. Už navždy budete existovat v hlubokém spánku, ze kterého vás nikdo neprobudí. Každý den budete muset přemýšlet nad tím, jestli jsem profesora Snapea ušetřila nebo ne. Nikdy se to nedozvíte." Stěny, které tak pečlivě budovala profesorka Peregrinová kolem své mysli, se rozpadly. Zachvátila ji panika. Rychle otevřela oči. Bílý sníh ji na chvíli oslepil.

„To ne... to nesmíte," vykoktala zoufale. „profesor Snape nic neudělal. Měl... měl...," smrtijedka ji přerušila.

„Měl být v bezpečí. To jste chtěla říct? Neco takového jsem nikdy neslíbila, slečno Peregrinová." Černovláska cítila tupou bolest. Měla tušit, že Severus nebude ušetřen. Ani jeden z nich neměl být v bezpečí. Cítila se hloupě. Věděla, že musí Severuse zachránit za každou cenu. Měl právo na obyčejný život. A ona nenechá Lissandru Sinclairovou aby ho o toto právo připravila. „Nebudeme to prodlužovat, paní profesorko." Smrtijedka vytáhla z jedné z kapes zlaté zrcátko a mávla nad ním rukou. „Profesore," ušklíbla se smrtijedka a lektvarista se dal do kroku. Alma sledovala Severuse, který se k ní pomalu blížil. V ruce držel lahvičku černé tekutiny. Podívala se mu do očí. Snažila se v nich najít střípky člověka, kterým někde hluboko uvnitř pod vlivem smrtijedčiny kletby stále byl. Zastavil se těsně před ní. Cítila z něj vůni bylinek a lektvarů. Přesně tu vůni, kterou cítila před několika měsíci při vaření Amorova šípu.