Šance na lepší život II

47. kapitola - Princ dvojí krve

Profesorka Peregrinová stála nad měděným kotlíkem a rychlými pohyby ruky míchala lektvar, který se v něm vařil. Už je ani nepočítala. Uvařila jich tolik, že bylo nemožné zapamatovat si přesné číslo. Její ruka se zastavila a ona vytáhla kovovou naběračku z kotlíku a položila ji vedle sebe. Teď měla pět minut na to, aby se chvíli zastavila a odpočinula si. Pomalu zvedla oči od kotlíku a skelným pohledem se rozhlížela kolem sebe. Byla v učebně lektvarů. Kolem ní bylo umístěno několik stolů a desítky kotlíků, ve kterých byl ten stejný lektvar, který právě teď vařila. Bylo od ní neomalené, že zabrala studentům učebnu lektvarů, ale opravdu ji potřebovala. Albus to věděl. Chápal to. Rychle sebrala ze stolu skleněnou lahvičku s rudou tekutinou a do kotlíku nakapala přesně tři kapky. Byla to všechno její vinna. Několik svíček a plameny pod kotlíkem osvětlovaly její bledou tvář. Několik dní už nespala. Na nohou se držela jen díky pravidelnému pití povzbuzujících lektvarů. Moc dobře věděla, že čas je teď proti ní. Nemohla ho promrhat spaním. Záleželo na tom všechno. Třesoucí se rukou zvýšila plamen a kotlík se teď nebezpečně třásl a bublal. Rychlým pohybem vytáhla z kapsy svého zmuchlaného hábitu zlaté hodinky a podívala se na čas. Měla deset minut. Dovolila si na chvíli zavřít oči, aby se uklidnila. Viděla před sebou Snapeovo nehybné tělo v její náruči. Cítila, jak se jí zmocňuje chlad. Slyšela i Potterův vyděšený křik, když se mu povedlo se osvobodit z jejího kouzla a našel ji na hřbitově. Ptal se, kde je smrtijedka, ale ona na to nedokázala odpovědět. Nebo nechtěla? Byla mrtvá. Černá magie, která se uvolnila z Almina těla ji upálila zaživa. Alma ji zabila. Trhla sebou a jejím tělem se rozlila tupá bolest. Následky kletby Crucio. Albus trval na tom, aby byla v nemocničním křídle, ale ona nemohla. Neměla čas. Severus neměl čas. Napadlo ji, že si vezme nějaký tišící lektvar z profesorových zásob, ale okamžitě to zavrhla. Ten lektvar by jí otupěl všechny smysly a ona se teď potřebovala soustředit. Záviselo na tom všechno. Všude kolem ní ležely kusy pergamenů zaplněné jejím úhledným písmem. Kdyby je spočítala, možná by zjistila, pokolikáté už tento lektvar vaří. Pokolikáté už vaří lektvar, který by měl profesora Snapea vysvobodit z moci Doušku živé smrti, který vypil, aby ji zachránil. Pokaždé selhala. Pomalu ji opouštěla všechna naděje. Zkoušela nové postupy. Jednou použila pět kapek mločí krve místo tři, jindy zas nechala kotlík na ohni o minutu déle. Pokaždé doufala, že tento lektvar už bude fungovat, že se Severus konečně probudí. Nikdy se tak ale nestalo. Důvodem, proč je tak těžké probudit někoho, kdo vypil Doušek živé smrti je to, že nikdy nevíte, kolik přesně daných ingrediencí onen člověk na přípravu lektvaru použil. Je to loterie. A Alma zatím neměla štěstí. A čím víc uplyne času, tím složitější je daného člověka probudit. Profesor Snape spal už dva měsíce. Zima se pomalu přehoupla v jaro a bradavické pozemky byly poseté malými kvítky. Vrátil se i Albus. Alma mu napsala ihned, jak dokázala v ruce udržet pero. Přijel hned druhý den. I on se snažil probudit Severuse. I on selhal. A Alma byla neskonale zoufalá, protože její slzy, které by profesora okamžitě probudily, ztratily svou moc už dávno. Byla zoufalá, protože Severus věděl, že ho dokáže zachránit a ona zatím selhávala. Nechtěla si připustit, že ho nedokáže zachránit. Pomalu ztlumila plamen pod kotlíkem a strnule se dívala na lektvar před sebou. Opatrně uchopila malou prázdnou skleněnou lahvičku, nalila do ní trochu lektvaru a zkoumavě ji pozorovala. 

„Budeš fungovat?" hlesla ochraptěle a čekala na odpověď, která ale nepřišla. Cítila nekonečnou prázdnotu. Jakoby byla pod vodní hladinou. Všechny její smysly byly utlumené. Už nedokázala rozeznat co je skutečné a co ne. Z učebny lektvarů vycházela jen tehdy, když šla Severusovi podat nový lektvar. Musela vypadat příšerně. Musela vypadat jako přízrak. Viděla všechny ty pohledy studentů. Ale nic s ní nedělaly. Každý den měla jasný cíl. O nic jiného se nestarala. Každý den byl stejný. Vaření lektvaru, cesta do nemocničního křídla, nalití protilátky do profesorových úst, čekání na to, jestli se probudí, pocit selhání, když se jeho oči neotevřely, soucitné pohledy madame Pomfreyové, cesta zpátky do učebny lektvarů. Byl to koloběh, který nekončil. Koloběh, který ji děsil. Někdo z ničeho nic zaklepal na dveře a ona sebou polekaně trhla. Mnoho lidí sem nechodilo. Pomalým krokem došla ke dveřím. Těch pár kroků jí sebralo veškerou zbývající sílu. Musela se přemáhat, aby dveře vůbec otevřela.