Šance na lepší život II

50. kapitola - Nekonečná

Profesorku Peregrinovou probudilo z hlubokého spánku lehké klepání na dveře. Chvíli ležela v posteli a snažila se předstírat, že vůbec nic neslyší. Jenže ten, kdo stál za dveřmi, byl velmi neodbytný a ona začínala tušit, že jen tak neodejde. Neochotně vstala a přehodila přes sebe saténový župan. V měsíčním světle spatřila několik jizev, které se jí nahodile táhly po celých pažích. Rychle od nich odvrátila zrak. Měla je tak dlouho a stále si na ně nedokázala zvyknout. Pomalým krokem se vydala ke dveřím. Doufala, že za nimi nestojí student, kterému se ztratil jeho zvířecí společník. Už jich tu pár bylo a trvalo vždy hodiny, než se jejich mazlíček našel. A ona se chtěla vyspat. Za několik dní končil školní rok. Najednou nevěděla, co bude o prázdninách dělat. Tak nějak ve skrytu duše počítala s tím, že se k ní Severus o prázdninách přidá. Jenže po tom, co se mezi nimi stalo, chtěla být sama. Nesnesla by teď být vedle něho. Neustále by jí to připomínalo, jak ji ponížil. A doufala, že až se vrátí příští školní rok, bude to jakoby se nic nestalo. Že ona a Severus budou zase přáteli. Jenže nevěděla, jestli nechce příliš. Život k ní nikdy nebyl zvlášť štědrý. Došla ze svých komnat do svého kabinetu a překonala těch pár kroků, které ji dělily od dveří. Položila ruku na kliku, ale nedokázala dveře otevřít. Něco jí říkalo, že by je měla nechat zavřené. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Byla jen paranoidní. Za dveřmi nemohlo být nic, s čím by si nedokázala poradit. Stiskla kliku a dveře se rozletěly. Přesně v ten moment začala profesorka litovat toho, že si důkladněji nerozmyslela, zda je má otevírat. Za dveřmi stál Severus Snape a na tváři měl nasazenou svou typickou neprostupnou masku.

„Je skoro půlnoc, Severusi," zpražila ho pohledem. „Mohl bys mi vysvětlit, proč mě budíš tak pozdě?"

„Potřeboval jsem s tebou mluvit, Almo," řekl černovlasý muž tiše. „A chtěl jsem na náš rozhovor mít klid."

„Nevím, jestli s tebou chci vést nějaký rozhovor," řekla černovláska jedovatě. „Ten poslední mi bohatě stačil."

„Můžu dál?" zeptal se profesor a vykročil dopředu. Jenže Alma ho dál nepustila.

„Nechci abys mi znovu ublížil, Severusi," řekla pevným hlasem, ale cítila, že se jí třesou ruce.

„Neublížím ti, Almo," řekl profesor a dlouze se jí zadíval do očí. „Nebude to trvat dlouho a já pak hned odejdu."

„Doufám, že to opravdu bude rychlé," řekla černovláska přísně a ustoupila na stranu, aby mohl profesor vejít dovnitř. Černovlasý muž se zastavil uprostřed místnosti a začal se kolem sebe rozhlížet, jakoby tu byl poprvé v životě. A profesorka Peregrinová začala ztrácet trpělivost. V hlavě se jí stále přehrávala vzpomínka na to, jak z ní vymámil její tajemství. Jak bezohledně si při tom počínal. Začínala v sobě cítit rostoucí vztek. „Myslela jsem, že jste se mnou chtěl mluvit kolego, ne si prohlížet mé soukromé komnaty." Profesor se k ní otočil čelem a pár kroky překonal vzdálenost, která je od sebe dělila. Alma si uvědomila, že lektvarista stojí blízko. Až příliš blízko a jí se to vůbec nelíbilo. Cítila jeho zrychlený dech na své tváři. Naprázdno polkla. Cítila nevysvětlitelnou nervozitu.

„Přemýšlel jsem... přemýšlel jsem jak to udělat," začal profesor a propaloval ji svýma onyxově černýma očima. A Alma s úžasem zjistila, že i černovlasý muž je nervózní. Snad nikdy neviděla profesora Snapea vyvedeného z míry. Ušklíbla se. Byla to příjemná změna. „A tohle bylo jediné možné řešení," řekl a rychle vytáhl z kapsy hábitu malou lahvičku s čirou tekutinou. Ještě než stačilo bývalé bystrozorce dojít, jaký lektvar se v ní nachází, lektvarista ji odzátkoval a najednou ji celu vypil.

„Co... co to bylo?" vykoktala profesorka Peregrinová i přes to, že měla jisté tušení.

„Veritaserum, drahá kolegyně," ušklíbl se profesor a najednou mezi nimi zavládlo zvláštní ticho. Ani jeden z nich nevěděl co říct. A Alma to celé nechápala. Proč by to Severus dělal? Nechápala, jaký by k tomu mohl mít důvod. A uvědomila si, že jí nezbyde nic jiného, než se ho zeptat. Nesnášela ptát se na otázky. Člověk často dostal odpověď, kterou slyšet nechtěl. A ona si nebyla jistá, jestli chce slyšet vůbec nějakou odpověď. Nakonec se ale zhluboka nadechla a nasadila přísný výraz. Hodlala z tohoto boje vyjít jako vítěz.