Šance na lepší život II

6. kapitola - Nesmrtelná

Alma LeFay Peregrinová seděla na zemi ředitelny v Bradavicích a netečně se dívala na nehybné tělo profesora Snapea. Čekala, že se každou chvíli probudí. Čekala, že otevře své onyxové oči a provrtá ji jedním ze svých přísných pohledů. Jenže nic z toho se nestalo. Profesorce po tvářích stékaly slzy, které se vpíjely do jejího pláště. Myslela si, že to bude jednodušší. Snape přeci zabil Brumbála. Měla právo na pomstu no ne? I tak ale cítila, že to nebyla dobrá volba. Měla ho nechat žít? Opatrně se dotkla profesorovi bledé ruky, která byla nepříjemně ledová. Okamžitě ucukla a odvrátila od muže pohled. Doufala, že je teď na lepším místě. Nemotorně vstala z podlahy a došla k profesorovu stolu. Vzala z něj lahvičku, o které jí muž říkal, naposledy se podívala na nehybné tělo za sebou a tajnou chodbou vyšla z ředitelny.

Když vyšla z hradu, proměnila se do své ptačí podoby a letěla do sovince. Vyhlédla si tam jednu ze sov a lahvičku jí uvázala na nohu. Připsala ještě krátký vzkaz:

Doufám, že vám to nějak pomůže. A omlouvám se za vše, co nejspíš zjistíte. Nešlo to jinak. Doufám, že si mě budete pamatovat takovou, jaká jsem bývala.                                                                                                                                                                                                                         A. P. 

Alma věděla, že její cesta je už skoro u konce. Už musela udělat jen jedinou věc. Až teď si uvědomila, jak těžké to vlastně bude. Cítila neuvěřitelnou úzkost, která jí svírala celé tělo. Vyšla ze sovince a pomalým krokem se vydala přes bradavické pozemky až k bradavickému jezeru. Těsně před ním se zastavila. Vzpomínala, jak tu kdysi seděla s profesorem Snapem. Jenže jí její vzpomínky připadaly podivně vzdálené a mlhavé. Jakoby ani nebyly její. A stejně jako tenkrát se i teď profesorka Peregrinová posadila na studenou zem a dívala se do dálky. Její oči spočinuly na malém ostrůvku uprostřed jezera. To byl cíl její cesty. Pořádně se nadechla chladného vzduchu a pomalu si začala svlékat své oblečení. Nakonec zůstala jen v obyčejných dlouhých černých šatech. Vypadala jako kdyby šla na pohřeb. Alma se musela nad tou ironií osudu ušklíbnout. Opatrně se dotkla jedním bosým chodidlem ledové jezerní hladiny. Jejím tělem ihned projela vlna chladu. Věděla, že si to mohla rozmyslet. Ještě by se našla nějaká cesta zpět. Nemuselo by to takhle skončit. I přesto ponořila pod vodu další chodidlo. Pomalým krokem se vydala kupředu a cítila, jak jezerní hadina stoupá stále výš a výš. A když už nemohla jít kupředu, odrazila se ode dna a začala pomalými tempy plavat k ostrůvku před sebou. Cítila, jak se celé její tělo třese a nevěděla jestli to je zimou nebo strachem. Na vodní hladině se odrážely hvězdy, které byly nad ní a profesorka musela uznat, že tato noc je opravdu nádherná. Nemohla vybrat lepší večer, pomyslela si. Malý ostrůvek už měla skoro na dosah. Už viděla pár stromů, které tu rostly i bílou hrobku, kde navždy spočinul Albus Brumbál. Bývalá profesorka vystoupila z jezera a bosými chodidly se zabořila do příjemně vonící trávy. Celým jejím tělem prostupoval chlad a vítr si pohrával s jejími zplihlými vlasy. Pomalým krokem došla až ke hrobu. Nejistě položila dlaně na chladnou mramorovou desku a pomalu jí začala odsouvat. Cítila jak jí kámen rozedírá ruce a po chvíli viděla na svých dlaní i kapky krve, které kapaly na kamennou desku. Vypadaly jako rudé máky. Žena vyděšeně ustoupila o krok dozadu, když spatřila tvář Albuse Brumbála. Vypadal, jakoby jen spal. Znovu se přiblížila k rakvi a se smutným úsměvem se dívala na tělo svého přítele. Naivně si myslela, že každou chvílí otevře oči a obejme ji. Čekala, že Albus Brumbál má nějaký geniální plán a v rakvi nikoho nenajde. Celým svým srdcem si přála, aby byl ředitel někde v bezpečí a plánoval, jak zvítězit nad Voldemortem. Jenže tělo před ní bylo až moc reálné a nebylo pochyb, že Albus Brumbál je doopravdy mrtvý. Profesorka se nejistě dotkla jeho tváře a doufala, že se všechno před ní rozplyne a ona se probudí ve vyhřáté posteli ve svých komnatách. Jenže nic z toho se nestalo. Bývalé bystrozorce z očí vytryskly slzy a sesunula se k zemi. Z jejího hrdla se vydral křik, který nemohla zastavit. Otřásala se vzlyky a jediné, co si přála bylo, aby tu byl Albus a obejmul ji. Připadala si tak moc opuštěná a bezradná. Opřela se o kamennou stěnu hrobky a pořádně se nadechla a vydechla. Tohle opakovala do té doby, dokud slzy, které jí tekly po tvářích neuschnuly a ruce se jí nepřestaly třást.

„Přála bych si, aby to byl sen, Albusi," zašeptala. „Probudila bych se a potom bychom spolu šli do Medového ráje. A tentokrát bych nezůstala venku, ale šla bych dovnitř. Nezáleželo by mi na tom, co by si o mě mysleli," hlesla a hlas se jí v půlce věty zlomil. „Uvědomila jsem si, že to ty jsi mě dělal lepší. Bez tebe nejsem nic. Cítím se tak prázdná, víš?" Profesorka Peregrinová si připadala hloupě. Povídala si tu sama se sebou. Možná tajně doufala, že ji ředitel nějak uslyší. „A věř mi, že jsem se opravdu snažila být dobrá. Zapomenout na staré křivdy a žít šťastně v Paříži. Jenže jsem nemohla. Musela jsem něco dělat a...," profesorka se odmlčela, aby našla ta správná slova, „vždyť jsem ti ani nemohla přijít na pohřeb. Pomatuji si, že když jsme se viděli naposledy, slíbil jsi mi šachovou partii," po tvářích jí znovu začaly stékat třpytivé slzy. „Dala bych cokoliv za to, abys mi mohl říct jeden z těch tvých přihlouplých vtipů," uchechtla se Alma a zahleděla se na vodní hladinu před ní. „Tahle noc je opravdu krásná, pane řediteli," zašeptala a objala si kolena pažemi. „Když jsi tu nebyl, udělala jsem spoustu strašlivých věcí," přiznala neochotně. „Opravdu jsem se s tebou chtěla znovu setkat na lepším místě, ale myslím, že teď už to nepůjde. Děsí mě, že už se nikdy neuvidíme. Chtěla jsem se alespoň podívat na tvůj portrét v ředitelně, ale nebyl tam. Neuvěřitelně mi chybíš Albusi." Profesorka třesoucí se rukou vytáhla z kapsy šatů malou lahvičku s rudou tekutinou. „Nebude to bolet," mumlala si pro sebe a vytáhla z lahvičky korkový uzávěr. Křečovitě zavřela oči a najednou vypila celou rudou tekutinu. Pár vteřin na to se silně rozkašlala a připadalo jí, že už jí v plících nezbývá žádný vzduch. Po chvíli tento pocit ustal a nahradil ho pocit únavy. Profesorka položila svou hlavu do trávy vedle mužova hrobu a zahleděla se na hvězdnou oblohu. 

„Moc se ti omlouvám. Opravdu jsem se snažila, ale nejspíš jsem nikdy nebyla taková, jakou jsi mě viděl." Alma se odmlčela a zavřela své oči. Byla tak moc unavená. „Mám tě ráda, Albusi."

A tak zde měla Alma LeFay Peregrinová odpočívat navždy. Nesmrtelá, společně s mužem, kterého měla tak ráda. Přesně tohle si zasloužila.    

Dnes je tu kratší kapitola. Doufám, že se vám líbila. Budu ráda za každý hlas, komentář nebo sdílení. A nebojte, brzy se zase uvidíme. Vaše chosenwitch.