Šance na lepší život II

2. kapitola - Jen obyčejný lhář

„Vstupte," ozval se nepříjemně Kornelius Popletal, když někdo zaklepal na dveře jeho malé kanceláře. Měl hodně práce a neměl čas na to, aby se s někým vybavoval. Už teď se na ministerstvu držel jen tak tak a věčně nestíhal. Poslední dva roky pro něj byly jako noční můra. Přišel o všechno. O své místo ministra, o svou pověst a reputaci. Teď zastával bezvýznamnou funkci a jen vzpomínal na doby, kdy ho poslouchalo celé ministerstvo.

V jeho pracovně teď stála jakási žena, kterou nikdy v životě neviděl. Měla na sobě obyčejný pracovní oděv, který nosili opraváři.

„Dostala jsem zprávu, že tu máte problém s topením," řekla pisklavým hlasem a ukázala na malý odznak, který měla připevněný na své košili.

„Ano," řekl otráveně a mávl rukou směrem ke zdi, kde se nacházel malý krb. „A pospěšte si," štěkl na ženu nevrle, „mám ještě spoustu práce."

„Jistě, pane," odpověděla mu a on už se jí dál nevěnoval. Vyplňoval formuláře a zrzavá žena mezitím opravovala krb. „Máte to teď těžké, že?" řekla najednou žena a Popletal vzhlédl od pergamenů.

„Celkem se mi daří," odsekl muž a zlostně se na ní podíval. „Jste tu od toho, abyste vyzvídala, nebo budete dělat svou práci," štěkl na ni.

„Omlouvám se," hlesla žena a utřela si ruce od sazí do kalhot. „Jen mě to zajímalo," ospravedlnila své chování a zkoumavě se na něj zadívala. Připadalo mu, jakoby mu viděla až do duše. „A co Alma LeFay Peregrinová?" pronesla. „Prý jste ji nikdy nenašli."

„Peregrinová je už jistě po smrti," zasyčel na ni. Co si ta ženská o sobě vůbec myslí. Bude si na ni stěžovat ministrovi. Ten se o ni postará.

Žena se na něj ušklíbla a došla k němu trochu blíž. „Chudák slečna Peregrinová," pronesla falešně. „Prvně ji mučili smrtijedi, poté přišla o všechnu svou magii a nakonec jste ji nechal uvěznit do Azkabanu, abyste si napravil své pochroumané ego."

Popletal se jí chtěl zeptat, jak toho tolik ví, ale už to nestihl.

„Chudák Kornelius Popletal," pokračovala. „Přišel o všechno."

„Běžte pryč," štěkl na ni. Děsila ho, ale nehodlal si to přiznat.

„Není to fér, pane ministře," pronesla žena úplně jiným hlasem. Popletalovi se z tváře vytratila všechna barva. Znal ten hlas. Znal člověka, kterému patřil. Patřil člověku, který ho z celého srdce nenáviděl. Žena si jeho překvapeného výrazu všimla a zle se ušklíbla. „Vidíte, Kornelie, jsem na živu," uchechtla se  a propalovala ho pohledem. Bývalý ministr na nic nečekal a vytáhl z kapsy hábitu hůlku. Chtěl Peregrinovou zastavit. Žena naproti němu však byla rychlejší. 

„Expelliarmus," křikla a hůlka vyletěla Popletalovi z ruky. „Vyšel jste ze cviku," vysmívala se mu a pohrávala si s jeho hůlkou. „I když pokud si vzpomínám," řekla Peregrinová sarkasticky, „nikdy jste nebyl příliš dobrý kouzelník.

„Jak jste se sem dostala, Peregrinová?" hlesl bývalý ministr a snažil se, aby se mu netřásl hlas.

„Musím uznat, že ministerstvo učinilo opravdu zajímavá opatření, ale bohužel pro vás to nestačilo," řekla na oko lítostivě. „Jestli to ale potřebujete vědět, tak jsem si uvařila mnoholičný lektvar, omráčila tuto ženu a pak se v ní přeměnila. Je to v celku prosté, no ne?" ušklíbla se.

Popletal přemýšlel, jak by se z dosahu bývalé bystrozorky mohl dostat. Kdyby byl ministrem, stačilo by mu jen křiknout a v jeho kanceláři by už byli bstrozoři, kteří by Peregrinovou zadrželi. Jenže teď seděl v ošuntělé kanceláři, kdy by jeho křik nikdo neslyšel. Podařilo by se mu utéct?