Šance na lepší život II

49. kapitola - Pravda

Profesorka Peregrinová seděla na pohodlné židli ve svém kabinetě a spokojeně se dívala ven z okna. Sluneční paprsky jí ozařovaly bělostnou tvář a ona cítila uklidňující teplo. Uběhlo již několik měsíců od doby, kdy se Severus probudil. Za pár dní končil školní rok. V Bradavicích panoval posvátný klid. Studenti skládali závěrečné zkoušky a ona díky tomu neměla tolik práce. Bylo příjemné procházet se po ztichlých chodbách bez toho, aby slyšela dětský křik. Zavřela oči a nechala paprsky, aby lechtaly její tvář. Poslední měsíce se cítila jako ve snu. Některé dny se budila a bála se, že až vstane, všechno zmizí. Jenže to se nikdy nestalo. Každá odpoledne trávila s Albusem u partie šachů nebo se Severusem. Ona a lektvarista si zvykli pracovat pospolu. Každý den přicházel ze sklepení do jejího kabinetu a společně opravovali testy nebo eseje. A pak si dlouhé hodiny povídali. Almě přišlo nemožné, že jsou stále schopni nacházet nová témata k rozhovoru. A ona se cítila úžasně. Každý její den byl plný štěstí. Plný něčeho, co kdysi neznala. Bezpečí a jistoty. Občas se jí zmocnila paranoia, že někdo plánuje pomstu, že ji někdo chce připravit o její nový život. Jenže nic z toho se nestalo. Její život byl klidný - přesně takový, jaký si vždy přála. Plánovala, kam se vydá během prázdnin. Měla v úmyslu cestovat. Chtěla se vydat do Egypta a přivést si odtamtud nějaké zajímavé artefakty do její sbírky prokletých předmětů. Nejprve se jí chtěla zbavit, ale Severus ji přesvědčil, aby si ji nechala. Přemýšlela, jestli má profesorovi navrhnout, aby prázdniny strávil s ní. Ale nevěděla, jestli by její návrh přijal. Severus nebyl zrovna někdo, kdo rád cestuje. Na druhou stranu by bylo příjemné mít nějakou společnost. A pokud se nepletla, Severus stejně neměl na léto žádné plány. Věděla, že má lektvarista za hodinu přijít do jejího kabinetu. Zeptá se ho. Černovláska otevřela oči. Za oknem poletoval malý vrabčák. Přemýšlela, jestli je to ten, kterého viděla před lety, když odcházela z Bradavic. Pomalým krokem došla k oknu, aby ho nevyplašila. Zastavila se těsně před sklem a položila na něj ruku. Vrabčák se usadil na okenní římsu a se zájmem ji pozoroval.

„Dobré odpoledne," hlesla profesorka tiše, jako by se bála, že ptáček při zvuku jejího hlasu odletí. „Ráda tě zase vidím," připadal si trochu hloupě. Ale nikdo ji neviděl. Byli tu jen oni dva. „Vypadáš šťastně," řekla a na rtech se jí objevil jemný úsměv. I ona byla šťastná. Měla tolik štěstí, že nevěděla co s ním dělat. Nikdy by si nemyslela že zrovna ona Alma LeFay Peregrinová bude mít někdy alespoň kapku štěstí. Vzpomínala na doby, kdy jí osud uštědřoval jednu ránu za druhou. Kdy neměla chvíli klidu. Kdy se každý den cítila jako štvané zvíře, jako kořist. A teď byla konečně volná. Volná jako pták, volná jako ten vrabec, který seděl před jejím oknem. „Přežili jsme, že ano?" zeptala se ho. Vrabčák se na ni díval korálkovýma černýma očima a profesorce na chvíli připadalo, že jí odpovídá. Dívali se na sebe. Byli stejní. Vrabčák poskočil a z hrdla profesorky Peregrinové unikl tlumený smích. Přežili. Někdo zaklepal na dveře a malý vrabčák uletěl. Profesorka se za ním naposledy podívala. Přemýšlela, jestli ho ještě někdy uvidí. Ozvalo se další zaklepání. Černovláska odtrhla svůj pohled od okna a rychlým krokem se vydala ke dveřím. Jistě to byl Severus. Dnes přišel brzy, pomyslela si a nevědomky se usmála. Rychle otevřela dveře a podívala se na osobu za nimi. Za dveřmi stál profesor Brumbál a v očích mu zářily pobavené jiskřičky.

„Dobré odpoledne, Almo, nejspíš jsi čekala někoho jiného, nemám pravdu?" zeptal se ředitel vesele. Profesorka cítila že rudne a tak se k řediteli rychle otočila zády.

„Vlastně ne," zalhala a vydala se ke své židli. „Pojď klidně dál, Albusi," pronesla směrem k řediteli a posadila se do vyhřáté židle. Profesor Brumbál si sedl naproti ní. „Děje se něco?" zeptala se ho se zájmem. „Pokud vím, partii šachů máme domluvenou na zítra."