Šance na lepší život II

4. kapitola - Sám

Profesorka Peregrinová stála v zapadlé uličce v Prasinkách a obezřetně se rozhlížela kolem sebe. Bylo neuvěřitelně těžké se sem dostat. Smrtijedi a mozkomoři hlídkovali na každém rohu. Alma věděla, že tu nejsou kvůli ní, ale kvůli Harrymu Potterovi. I tak se jí ale zmocnil tíživý pocit pokaždé, když ucítila chlad, který oznamoval přítomnost mozkomorů. Prasinky se za tu dobu, co tu nebyla, změnily k nepoznání. Obchody byly zavřeny a na ulicích bylo hrobové ticho. Tak ráda by zašla do Medového ráje a koupila si cukrátka, objednala si máslový ležák U Tří košťat nebo si koupila nové knihy v Krucáncích a Kaňourech. Najednou uslyšela v dálce kroky a hlasy, které se o něčem zběsile hádaly. Černovláska udělala složité gesto rukama a proměnila se v malého sokola. Rychle roztáhla křídla a vyletěla na střechu nad sebou. V ten moment do uličky vpadli dva smrtijedi s jedním mozkomorem. Almě se ihned vrátily nepříjemné vzpomínky. Vzpomínky na mozkomorův polibek i na její pobyt v Azkabanu. Bylo jí nevolno. Tak moc si přála, aby měla tohle všechno už za sebou. Ubývaly jí síly a nebyla si jistá, jak dlouho ještě vydrží. A mučilo ji dívat se na to, jak se celý kouzelnický svět mění a ona s tím nemůže nic dělat. Tolik šťastných vzpomínek se rozpadlo v prach a zbyly jí jen děsivé noční můry. Cítila jak si studený vítr pohrává s jejím peřím. Mohla by odletět někam daleko, napadlo ji. Nikdo by ji nikdy nenašel. Mohla by být volná. Mohla by se zbavit všeho strachu, který ji sužoval ode dne, kdy byl Brumbál zavražděn. V dálce viděla věže Bradavic, které se tyčily k obloze. A ona moc dobře věděla, že nikdy nebude mít klid, dokud neudělá vše, co si usmyslila. Občas se sama sebe ptala, k čemu to vlastně bude. A tak musela doufat, že její činy zachrání alespoň někoho.

Profesorka doletěla až před opuštěně vypadající hostinec a přeměnila se zpět do své lidské podoby. Rychle si upravila zmačkaný plášť a přetáhla si kápi přes hlavu. Nemohla si dovolit, aby ji kdokoli poznal. Pomalu se rozhlédla kolem sebe. Nikoho neviděla a tak otevřela dveře a vešla dovnitř. V hostinci U Prasečí hlavy bylo ticho jako vždy. Kouzelníci a čarodějky už si tak nějak zvykli chodit ke Třem košťatům - hospodě, která byla daleko útulnější a hlavně čistější. Nikdo tu naštěstí nebyl a tak měla jistotu, že její rozhovor nebude narušen. Sedla si k jednomu ze stolů, na kterém byla silná vrstva prachu a čekala.

„Máme zavřeno," ozval se najednou nepříjemný hlas a ona uviděla mrzutého hostinského. „Bylo to napsané na dveřích," dořekl a začal utírat pár sklenek, které stály na pultu. Jenže mladá žena se ani nehnula. Netečně se dívala před sebe a prsty kreslila do prachu různé obrazce.

„Jste hluchá?" ozvalo se najednou vedle ní. Hostinský došel až ke stolu, kde seděla a přeměřoval si ji přísným pohledem.

„Potřebovala bych s vámi mluvit," hlesla profesorka.

„Nemám čas," odsekl nepřátelsky. „Musím toho ještě spoustu udělat."

„Nevypadá to, že byste měl plno," uchechtla se žena a rozhlédla se po prázdné místnosti. „Je to velmi důležité a pár minut si jistě najdete."

„Ať je to cokoli, mě do toho nic není," sykl a chystal se odejít zpět k pultu.

„Abeforthe, prosím," řekla profesorka Peregrinová a stáhla si z hlavy kápi. Hostinský se zahleděl do jedovatě zelených očí, které tak dobře znal. Žena ho pohledem propalovala skrz naskrz a on se cítil velice nesvůj.

„U Merlina, vy...vy žijete," vykoktal muž překvapeně a prohlížel si ji udiveným pohledem.

„Ani nevíte, kolik lidí mi tohle v poslední době řeklo," ušklíbla se bývalá bystrozorka a pomalu vstala od stolu. „Nevím jestli mám být uražená nebo polichocená."