Šance na lepší život II

37. kapitola - Prokleté předměty

 „Dále," ozvalo se zpoza dveří, před kterými stála profesorka Peregrinová. Netečně se dívala na dubové dřevo před sebou a neměla se k tomu, aby vešla do místnosti. Celé její tělo svírala úzkost. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila své divoce bušící srdce. V mysli se jí objevil obrázek Snapea, jak se nad ní tyčí s vítězoslavným úšklebkem poté, co násilím vnikl do její mysli. Obličej se jí zkřivil do bolestné grimasy. Třesoucí se ruku položila na kliku, otevřela dveře a rychle vstoupila do místnosti.  „Slečno Peregrinová," pozdravila ji profesorka McGonagallová, která seděla za ředitelským stolem a něco psala na kus pergamenu. „Děje se něco?"

 „Já... vlastně ano," hlesla profesorka Peregrinová těžce. „Potřebovala bych s vámi něco probrat, paní profesorko."

 „Jistě, ale mám jen pár minut. Posaďte se," řekla starší z žen a pokynula rukou na jedno z křesel před stolem.

 „Ne," řekla Alma pevným hlasem. „Busu stát. Nezdržím vás dlouho."

 „Co se tedy děje, paní profesorko? Týká se to toho včerejšího setkání s panem Potterem nebo..."

 „Ne," hesla Alma tiše. Začínala se jí zmocňovat panika. Opravdu je připravená na to, co chce udělat? Měla strach. Jenže pak si vzpomněla na to, jak příšerně ji včera profesor Snape mučil její minulostí. Nesnášel ji. A profesorka Peregrinová byla dost chytrá na to, aby věděla, kdy je čas odejít. „Dávám výpověď, paní profesorko," pronesla a snažila se, aby její hlas zněl co nejpevněji.  „Dnes si zabalím a zítra hned brzy ráno odejdu." Ve tváři profesorky McGonagallové se objevil šokovaný výraz. Nadechla se, aby něco řekla, ale z jejích úst nevyšlo jediné slovo. Po chvíli, která Almě připadala jako věčnost, se zástupkyně ředitele vzpamatovala.

 „Já tomu nerozumím, slečno Peregrinová. Není přeci důvod abyste dávala výpověď. Buďte si jistá, že z té vaší včerejší schůzky s panem Potterem bych vyvodila jen nepatrné důsledky. Nic vážného. Jen zastoupit na hodině nějakého z profesorů nebo..."

 „O to tu nejde, paní profesorko," přerušila ji Alma. Nechtěla už tak náročnou situaci ještě prodlužovat. „Nemůžete za to vy ani nikdo..."

 „O co tedy jde, slečno Peregrinová?" pronesla ředitelka nebelvírské koleje zmateně. „Nechápu to. Myslela jsem, že jste byla ráda, když jste se mohla vrátit do Bradavic."

 „Nemohu tu zůstat, paní profesorko," hlesla černovláska přiškrceně. Neuvěřitelně moc si přála, aby mohla se svou bývalou profesorkou mluvit upřímně. Přála si aby jí mohla říct všechno o tom, co se mezi ní a Snapem stalo. Jenže k tomu nenašla dostatek odvahy. „Dějí se tu jisté věci, s kterými už nemohu bojovat. Nedokážu s nimi bojovat. Už toho na mě bylo příliš. Ráda bych... ráda bych měla klid. Potřebuji odpočinek."

„Jistě to spolu dokážeme nějak vyřešit. Když mi řeknete o co jde..."

„Ne, to nepřipadá v úvahu," pronesla černovláska rázně. A možná by se starší ženě i svěřila, kdyby se za sebe tak nestyděla. Styděla se za tu naivní Almu LeFay Peregrinovou, která si myslela, že by se někdo jako Snape chtěl s někým jako je ona přátelit. Profesor ji nenáviděl a vždy ji nenávidět bude. A ona si to měla uvědomit dříve, než si začala myslet, že by ji mohl mít jen trochu rád. „Prostě odcházím. Není důvod to dále rozebírat," řekla bývalá bystrozorka ledově. Nemohla tu zůstat. Nemohla zůstat v přítomnosti profesora Snapea, který ji kdykoli mohl mučit jejím hrozným tajemstvím. Věděla, že není dost silná na to, aby to zvládla.

„Pokud jste si opravdu jistá...," začala profesorka McGonagallová váhavě. Alma v jejích očí viděla smutek. A najednou jí bylo neuvěřitelně těžko. Ale už nebylo cesty zpět. Kývla hlavou na souhlas. Profesorce McGonagallové se zkřivily rty a mezi obočím se jí objevila ustaraná vráska. „Nemohu vás tady držet, slečno Peregrinová, ale prosím vás jako vaše bývalá profesorka, abyste tu zůstala alespoň do té doby než se mi podaří najít za vás náhradu, nebo do té doby, než se vrátí profesor Brumbál. Přeci jen, já nejsem ředitelka a on by jistě..."