Šance na lepší život II

5. kapitola - Sen

Alma Peregrinová pospíchala tajnou chodbou v Bradavicích a neustále se ohlížela za sebe. Věděla, že je velice nepravděpodobné, že by tuto chodbu někdo znal, ale i tak se nemohla zbavit dojmu, že jí někdo sleduje. Její hůlka jí svítila na cestu a stíny na stěnách jí připomínaly děsivé obludy. U Merlina, byla tak blízko všem smrtijedům. Srdce jí zběsile bušilo. Modlila se, aby ji tu nikdo nenašel. Na chvíli se zastavila, aby popadla dech. Opřela se o zeď a zavřela oči. Chyběl už jen kousek. Už jenom pár hodin a bude mít klid. Navždy. Pomalu otevřela oči s nadějí, že se přemístila na lepší místo, ale stále před sebou viděla onu ledovou kamennou zeď. Opět se dala do kroku. Snažila se přijít na to, co mu vlastně řekne, až ho znovu uvidí. Než stačila něco vymyslet, před ní se vynořila stěna z dubového dřeva a ona věděla, že je na konci své cesty. Pomalu přiložila ucho na stěnu a poslouchala. Doufala, že bude sám. Byl to risk a ona to moc dobře věděla. Snažila se najít cokoli, co by jí varovalo, že není sám. Ale jediné, co slyšela, bylo ticho. Ruku přiložila na stěnu a silně zatlačila. Stěna se s vrzáním odsunula a Alma měla výhled na celou ředitelovu pracovnu. A on seděl v Albusově křesle. Severus Snape ji pozoroval temnýma očima a vypadal, jakoby právě viděl ducha, což možná nebylo tak daleko od pravdy. 

„Dobrý večer, pane profesore," zašeptala Alma tiše. Nedokázala si ani představit, jaký to byl pro černovlasého muže šok. Profesorka si také všimla, že na zdech chybělo pár obrazů. Alma to zcela chápala. V této době se nedalo věřit nikomu, dokonce ani obrazům. Profesor Snape na nic nečekal a pár kroky byl u ní.

„U Merlina, Peregrinová," syčel na ni. „To už jste se úplně zbláznila," vyčítal jí a třásl s ní ze strany na stranu.

„Já...," začala Alma, ale byla hned přerušena.

„Copak nechápete, jaké vám zde hrozí nebezpečí," pokračoval Snape a přestal s ní třást. Navzájem si hleděli do očí, jakoby tam mohli najít odpovědi na všechny své otázky.

„Musela jsem přijít," odpověděla Alma popravdě a jako první přerušila oční kontakt.

Profesor rychle doběhl ke dveřím do ředitelny a prudce je rozrazil, aby zjistil, jestli se za nimi nikdo neskrývá a neslyší je. „Měla jste zůstat ve Francii," odděloval od sebe každé slovo a u toho prohledával každý kus místnosti.

„Nešlo to," pronesla mladá žena a bez mužova vyzvání se posadila na pohodlnou pohovku ze sametu.

„Tak jste měla jít jinam," povzdech si muž a unaveně se svezl na pohovku vedle ní. „Myslel jsem, že už vás nikdy neuvidím."

„Tak vidíte," řekla Alma a pokusila se o úsměv, „máte mě tu. Živou a zdravou," snažila se znít vesele, ale hlas se jí v půlce věty zlomil.

„A co tu vlastně chcete," ptal se jí lektvarista. „Nevšiml jsem si, že bychom byly zrovna přátelé." Jenže Alma neměla své vzpomínky a nemohla vědět, že jí muž lže.

„Bradavice jsou můj domov," hlesla a pořádně si prohlížela ředitelovu pracovnu. „Musela jsem je alespoň jednou naposledy vidět."

„Jak sentimentální," ušklíbl se lektvarista. „To vám ten pohled stojí za to, že se odsud nejspíš nedostanete živá?"

„Pro některé věci stojí za to zemřít," zašeptala a zabalila se do svého zimního pláště.

„Tohle může říct jen nebelvír," uchechtl se Snape a zakroutil hlavou. „Jak jste se vůbec měla v Paříži?"

Almu tato otázka zaskočila. Snape si s ní povídal jako se starou známou. Bez sarkazmu a s klidným vyrovnaným tónem. Změnil se - toho si Alma nemohla nevšimnout. „Je to nádherné město, i když jsem se po ulicích moc procházet nemohla. Věřil byste, že poslal smrtijedy až tam," ušklíbla se mladá žena.