Šance na lepší život II

3. kapitola - Prokletá

Bývalá bystrozorka a profesorka Alma LeFay Peregrinová se zastavila před mohutnou kovovou branou. Byla jí zima. Chlad se dostal až pod všechny vrstvy oblečení, do kterých byla navlečená a ona se teď díky tomu celá třásla. Možná se třese strachy, napadlo ji na moment, ale hned tu myšlenku zapudila. Nehodlala si přiznat, že se po těch letech stále bojí. Vzpomněla si, jak jí Albus říkával, že strach není něco, za co by se měl člověk stydět. Trochu se pousmála. Přemýšlela, jestli by na ni byl pyšný. Za poslední měsíce udělala tolik věcí... špatných věcí. Nebyl by na tebe pyšný, ozýval se tenký hlásek v její hlavě, který začínal nabírat na síle. Černovláska se vší silou, co měla, snažila myslet na něco jiného. Rozhlédla se kolem sebe. Přímo před ní stálo staré panství, kde vyrůstala. Dům vypadal pořád stejně, jak si uvědomila. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky. A i když se tomu snažila zabránit, její pohled zabloudil k temnému lesu, který byl nedaleko domu. Tam to všechno začalo. U Merlina, byla tak hloupá. Kdyby do toho lesa nechodila a poslechla své rodiče, mohli teď být naživu. Snad jí někdy odpustí. Ztuhlými prsty vzala za kliku brány a ta se s děsivým skřípotem otevřela. Až teď si uvědomila, že už není cesty zpět. Přitiskla si svůj hábit těsněji k tělu a vydala se štěrkovitou cestičkou ku předu. Vítr ji šlehal do načervenalých tváří a ona statečně pokračovala ve své cestě. Křupání kamínků, po kterých šla byl jediný zvuk, který slyšela a trochu ji to děsilo. Jakoby tu už nikdo nežil. Přemýšlela jestli vůbec bude doma. Co když je pryč? Zaplavila ji vlna paniky. Pokud ho neuvidí... Alma věděla, že už jí moc času nezbývá a připadalo jí, že nikdy nestihne to, co si usmyslela. Už byla skoro u dveří do domu. Najednou se prudce zastavila. Stála v malé předzahrádce, kde její matka pěstovala růže. Když byla Alma ještě dítě, ráda sem chodívala. Teď už tu ale růže nerostly. Zahrada byla zarostlá plevelem a z růží zbyly jen seschlé keře. Na chvíli si dovolila zavřít oči. Vzpomínala na ty dny, kdy bezstarostně ležela v trávě a četla si. Kolem ní rostly růže všemožných barev a velikostí, které voněly omamnou vůní. Almě připadalo, že už tu vůni má skoro na dosah. Připadalo jí, že když se pořádně nadechne, třeba se dokáže vrátit do svého dětství. Nezvládla to. Po tváři jí stekla malá slza a ona otevřela oči, aby ji rychle mohla setřít. Najednou se jí zmocnil nepříjemný pocit. Připadalo jí, že jí někdo sleduje. Rychle vzhlédla nahoru, kde se nacházelo veliké okno, ze kterého na ni byl dobrý výhled. Záclony za oknem se rychle pohnuly a Alma za nimi spatřila temnou siluetu, která jí rychle zmizela z dohledu. Srdce se jí divoce rozbušilo. Přeci jen je doma, pomyslela si. Bylo jí špatně. Chtěla se otočit a utéct. Celý svůj život utíká, uvědomila si. A jak s hrůzou zjistila, už jí dochází dech.

„Já už nemůžu," zašeptala a hlas se jí třásl. „Už nemůžu Albusi," dodala. Alma LeFay Peregrinová byla na chvíli potichu, jakoby čekala, že z domu vyjde Brumbál, pevně ji obejme a odvede ji někam daleko, kde budou mít konečně klid. Každý nádech jí způsoboval neuvěřitelnou bolest. Jenže Brumbál se neukázal a ona stála sama na štěrkovité cestě a děsila se toho, že se brzy zase uvidí se svým bratrem. Neochotně vzala do ruky mohutné zlaté klepadlo a třikrát zaklepala. Dlouho se nic nedělo. Možná jí ani neotevře, napadlo jí. Třeba by to tak bylo nejlepší. Její přání se ale nesplnilo. Dveře se trochu pootevřely a na Almu se ze tmy dívaly velké modré oči.

„To jsem já," hlesla a podívala se pod sebe. Dveře se teď otevřely úplně a mladá žena před sebou viděla malého domácího skřítka.

„Paní...," koktal skřítek, „jste to opravdu vy?" divil se, ale vpustil ji dál do domu.

„Vypadá to tak, Finne" řekla černovláska a pokusila se o úsměv. Doufala, že nevypadal zas až tak falešně. Tak dlouho jejich skřítka neviděla. Přemýšlela, jak dlouho už vlastně v její rodině byl. „Jak se vůbec máš?" zeptala se ho a opatrně skládala šálu, kterou si sundala z krku.