Šance na lepší život II

36. kapitola - Nitrozpyt

Profesorka Peregrinová stála ve třídě obrany proti černé magii a pomocí kouzel přesouvala dřevěné lavice ke zdem, aby zde vytvořila potřebný prostor pro nácvik Patronova zaklínadla, které měla dnes probírat se studenty pátých ročníků. Za okny bylo šero a hodiny na profesorčině stole ukazovaly šest hodin ráno. Černovláska se podívala ven z okna, za kterým viděla jen tmu. Otřásla se. Z pod oken se do místnosti plížil bodavý chlad, který prostupoval celým jejím tělem a svíral její srdce. Přerušila kouzlo a jedna z lavic dopadla s lehkým bouchnutím na zem. Profesorka se od okna nemohla odtrhnout. Něco jí na té tmě fascinovalo. Přemýšlela, jestli se něco stane, když se do ní bude dívat dostatečně dlouho. Připadalo jí, že se dívá do jiného světa. Kde je asi konec Albusovi? Neviděla ho už tak dlouho. Neuvěřitelně moc jí chyběl. Když byl s ní, cítila se v bezpečí. Cítila, že na ní někomu opravdu záleží. Zavřela oči a představovala si ředitelovu tvář. Možná se Albus objeví. Ano, určitě se objeví, když si to bude dostatečně přát. Celou svou myslí se soustředila na toto jediné přání. Otevřela oči a trpce se ušklíbla. Nic se nestalo. Vůbec nic. Jsi stále tak naivní, Almo, pomyslela si profesorka. Někdo hlasitě zaklepal na dveře a černovláska sebou leknutím trhla.

„Dále," zvolala profesorka a otočila se čelem ke dveřím. Možná za nimi stojí Albus. Při té myšlence se její tvář rozjasnila. Dveře se otevřely a Alma nedočkavě vyrazila kupředu. Úsměv na její tváři zamrzl. Ve dveřích stál školník Filch. „Co potřebujete?" pronesla černovláska ostře. Byla zklamanější než si dokázala připustit. Jak vůbec mohla věřit v to, že by se Albus vrátil. Něco takového by byl zázrak. A jí se zázraky nestávaly.

„Někdo na vás čeká u vstupních dveří, paní profesorko," řekl školník. „Nechce odejít, dokud tam nepřijdete."

„Kdo je to?" zeptala se bývalá bystrozorka ledově.

„To nevím. Neřekl mi svoje jméno. Jenom chce abyste tam přišla."

„Proč jste ho U Merlina nepustil dovnitř," pronesla černovláska přísně. „Víte jaká je venku zima?"

„Vždyť víte jak to je," pokračoval školník a provrtával ji pohledem. „Všude je to samej smrtijed a..."

„Dobrá," odbyla ho profesorka. Nechtěla v jeho přítomnosti trávit už ani minutu. Školník nebyl zrovna osoba, se kterou by chtěla klábosit. Rychle pře sebe přehodila svůj černý plášť, který byl pověšený na jednom z věšáků a rychlým krokem se vydala ke vchodu do bradavického hradu, před kterým na ni už čekal neznámý host. Srdce jí divoce bušilo. Nechtěla to přiznat, ale měla strach. Co když tam bude stát její bratr? Stále nebyla schopná se na něj podívat a necítit při tom vinu. V její mysli se začaly objevovat vzpomínky na den, kdy ji její bratr vlákal do Chroptící chýše a vyhrožoval jí. Nedokázala zapomenout na jeho bolestný křik, když ho nekontrolovatelný proud magie z Almina těla vyhodil ven z okna. Přidala do kroku. Nebyla to tvoje vina, opakovala si v duchu stále dokola. Chtěla tomu věřit. Opravdu.

Profesorka byla za několik minut před velkými dubovými dveřmi, které oddělovaly hrad od bradavických pozemků. Položila ruku na kliku a už chtěl otevřít, když se zarazila. Co když je to nějaký smrtijed jak naznačoval Filch? Věděla, že je to nemožné, protože na bradavické pozemky se nemohl dostat nikdo se zlými úmysly. O to se postaral Brumbál ještě než odjel. Ale i přes to se jí zmocnil tíživý pocit, který jí říkal, že je něco špatně. Zhluboka se nadechla. Byla zbabělá. Kam zmizela ta odvážná Alma LeFay Peregrinová? Její otázka ale zůstala bez odpovědi, protože někdo zaklepal na dveře. Profesorka se naposledy zhluboka nadechla a s hůlkou v ruce otevřela dveře.