Šance na lepší život II

14. kapitola - Bezesný spánek

 Profesorka Peregrinová se s křikem probudila ve své posteli. Vyděšeně se dívala kolem sebe a až později pochopila, že to co před chvílí prožila, byla jen další z jejích nočních můr. Srdce jí divoce bušilo a připadalo jí, že nemůže dýchat. Bylo to tak pokaždé, kdy měla noční můru a přesto si na to ještě nezvykla. A někde hluboko uvnitř se bála, že si na to ani nikdy nezvykne. Mladá žena si odhrnula vlasy z obličeje a po tmě se vydala k zrcadlu, které měla na svém pracovním stole. Sedla si na židli a podařilo se jí najít zápalky, kterými zažehla malou svíčku, kterou měla na stole. Pomalu se podívala do zrcadla, kde spatřila svůj odraz. Z hrdla se jí vydral tichý povzdech. Vůbec samu sebe nepoznala. Měla propadlé tváře a velké černé kruhy pod očima.  Věděla, že se bude se svými nočními můrami muset nějak vypořádat. Jenže nevěděla jak. Chtěla napsat Albusovi, ale pak si vzpomněla na to, co provedl Snapeovi a od svého nápadu upustila. Navíc ředitel teď má jistě spoustu práce a ona ho nechtěla rušit. Ve tváři se jí objevil zoufalý výraz. Myslela si, že po válce bude už všechno dobré. Možná to bylo naivní, ale celým srdcem si přála, aby to tak bylo.  Jenže všechno bylo jinak. Pronásledovaly ji zlé sny a výčitky svědomí, když při vyučování pohlédla na prázdná místa v lavicích, kde ještě před rokem sedávali studenti, kteří teď byli mrtví. Vložila si hlavu do dlaní a na chvíli zavřela oči. Moc dobře věděla, že dnes už neusne. Kdyby tu jen byla nějaká možnost, jak se zlých snů zbavit. Udělala by pro to cokoli. Najedou se jí v hlavě objevil nápad. Byl sice pošetilý a možná i nereálný, ale profesorce ihned rozjasnil tvář. Když ještě učila, užívala přeci Bezesný spánek, který ji zbavoval nočních můr a díky kterému se mohla alespoň trochu vyspat. Věděla, že je návykový, ale jeden za čas by přeci neuškodil. Problém byl v tom, že už ho asi dva roky nevařila a Snapea o lektvar žádat nechtěla. Bylo jí jasné, že by hned psal Brumbálovi a to opravdu nechtěla. Nemohla si ho vzít ani z lektvaristova skladu, protože by na to určitě přišel. Zbývala tedy jediná možnost. Dostat se do třídy, kde její kolega obyčejně učil a pokusit se o uvaření lektvaru. Nebylo to to nejlepší, co mohla udělat, ale jinou možnost neměla. Profesorka se utěšovala tím, že v lektvarech vždy vynikala. Jistě si vzpomene na to, jak lektvar uvařit a na co si dát pozor, až se postaví ke kotlíku. Musela si jen zajistit prázdnou třídu. Věděla, že dnes nemá její kolega odpolední vyučování a pokud by nešla na oběd, mohla by lektvar stihnout připravit. Jistě dokáže vymyslet nějakou výmluvu, pokud by se profesor vrátil z oběda dříve. Černovláska si tiše povzdechla a znovu se na sebe podívala do zrcadla. Pokud vše půjde podle plánu, mohla by mít konečně klid. S touto příjemnou představou se jí na tváři objevil nepatrný úsměv.

„Kolegyně," ozval se za ní sametový hlas. Profesorka obrany proti černé magii seděla u učitelského stolu ve Velké síni a mazala si na chléb máslo. Otočila se právě včas, aby viděla Severuse Snapea, který si sedá na židli vedle ní.

„Profesore," hlesla a odvrátila od něj pohled. Bylo poměrně brzy ráno a většina studentů i profesorů ještě spala. „Dnes jste tu brzy," podotkla a upila ze svého hrnku s kávou. Za tu dobu, co byla v Bradavicích, znala zvyky skoro každého z profesorského sboru. Proto moc dobře věděla, že profesor Snape chodí do jídelny v půl osmé. Trochu ji zneklidnilo, že je tu dnes dříve. Co když přijde dřív i na oběd a potom ji přistihne v jeho učebně?

„Chtěl jsem s vámi mluvit," pronesl polohlasně a nezaujatě si do hrnku nalil černou kávu.

„Doufám, že zase nechcete probírat to co včera," sykla podrážděně. Opravdu se s ním znovu nehodlala bavit o svých vzpomínkách. Navíc z toho, jak seděla na mrazu před Chroptící chýší, jí začínalo bolet v krku a to jí na dobré náladě rozhodně nepřidalo.