Síla moci

Kapitola 44

 Fleargine

Na to, jak jsem se dnešního dne obávala, vše probíhalo přesně tak jak mělo, avšak ta nejhorší část mě teprve čekala. Obléct si nebesky modré svatební šaty byla nejlehčí část celého svatebního ceremoniálu, dokonce i jízdu na bílém koni s průvodem až ke kapli jsem zvládla bez pádu. Dokonce jsem se zvládla i usmívat na obyvatele města, kteří mě během cesty ke královské kapli volali a přáli štěstí do manželství. Ale teď když jsem stála před vstupem do královské kaple, která byla plná členů šlechtických rodin a několika obyvatel města, na mě dopadla vážnost celé situace. Na konci mé cesty k oltáři stojí král, kterého si mám vzít. Přála jsem si, aby tu se mnou byla lady Loret, ale jakožto člen královské rodiny, měla stát u krále, takže mě během celého průvodu doprovázeli mé dvorní dámy a Strážkyně, pokud nepočítám členy průvodu a zvýšený počet stráží, kvůli bezpečnosti.

Snažila jsem se dýchat klidně a nedrtit moc kytici modrých pelagon, ale bylo to čím dál těžší. Vnímala jsem hlasy lidí okolo mě i jejich přítomnost, ale dokázala jsem se jen dívat na zavřené dveře od královské kaple, kterou bychom v našem království označili jako katedrálu. Zbývalo jen vyjít devět schodů a následně by je strážní, stojící u dveří, otevřeli, ale mé nohy zamrzly na místě a já se nedokázala pohnout. Věděla jsem co náš sňatek znamená, ale taky jsem věděla, co na mě čeká na konci svatebního obřadu. Svatební noc a taky konec všech mých snů o tom, že budu žít normální život jako jeptiška co pomáhá obyčejným lidem. Na konci se ze mě stane královna země a ponesu větší odpovědnost než jako jeptiška.

Ucítila jsem, jak mě někdo chytil za ruku a otočila se na osobu s obavami, že to bude kněz Robelius, který mě v průvodu taky doprovázel. Byla to jeho povinnost jakožto vyslance mého otce. Samozřejmě si neodpustil několik kázání o tom, co manželství obnáší, co se ode mě očekává i co se ode mě očekává jako královny. Má loajalita neměla patřit lidu Noblesie, ale Britaně. Avšak místo kněze vedle mě stála Nisa.

„Společně?" zeptala se mě. Netušila jsem, zda je to vhodné, zda to zdejší tradice dovoluje, ale věděla jsem, že bylo tradicí, aby nevěstu k oltáři někdo dovedl. Přikývla jsem a doufala, že tím nic nezkazím. Nisa se podívala ke dveřím a já stejně tak. Zavěsila jsem se jí do rámě a společně jsme vyšli schody. Přišlo mi jakoby každý krok byl namáhavější než ten předešlý.

Když nám zbýval poslední schod, strážní otevřeli mohutné dveře a mě se tak naskytl výhled na sál plný lidí i květinovou výzdobu. Na podlaze od dveří až k oltáři leželi okvětní lístky. Připomínalo to koberec, přes který jsem musela přejít. Nebýt Nisy, nejspíš bych opět zkameněla, obzvlášť když se na mě všichni otočili a jejich pohledy se do mě zabořily.

Nisa mě vedla přes květinový koberec, zatímco se sálem linula hudba a lidé, kolem kterých jsme procházeli se mi klaněli. Začínalo se mi chtít zvracet. Nejradši bych se Nise vyvlekla z rámě, odhodila kytici a vyběhla pryč od toho všeho. Stále jsem si zvykala na to, že jakožto králova snoubenka, na sebe stahuji plnou pozornost, ale teď jakožto královna ji budu mít ještě větší. Myslela jsem, že omdlím.

Nedokázala jsem se dívat před sebe na zdobený oltář, který znázorňoval spojení měsíce a slunce, ani na krále stojícím před ním, a proto jsem se radši dívala po lidech, které jsem míjela. Některé z dvořanů jsem znala od vidění, některé tváře pro mě byli nové.

Když už nám zbývalo jen několik kroků k oltáři a oddávajícímu, odhodlala jsem se podívat na krále. Stál před oltářem a i když na hlavě neměl korunu, vypadal majestátně. Tmavě modrý šat jen podtrhoval jeho postavu a v očích měl odhodlaný pohled. Působil tak klidně, zatímco já jsem musela vypadat jako vyděšená laň. Proč mě všichni varovali před svatební nocí, ale ne před obřadem samotným?