Síla moci

Kapitola 45

Ano já vím, skoro po roce, kdy jsem Vás zde žádala o pomoc, konečně vydávám další kapitolku tohoto příběhu. Moc se Vám za to omlouvám, ale když si člověk myslí, že má zas čas a bude moct psát, obvykle to bývá naopak a zrovna dnes, kdy mi zase začala škola, jsem konečně dopsala tuto kapitolku a vydala ji. Už brzo se z hradu přesuneme na bojové pole, a nastane pár zvratů, které snad budou neočekávané. :)

Richard

Svatební hostina pro mě proběhla jako v mrákotách. Nechtělo se mi slavit manželství, do kterého jsem nechtěl vstoupit. Ale ve chvíli, kdy jsem vyslovil své ano, vzpomněl jsem si na matčino přísloví, že jen čas ukáže zda byl krok správný nebo ne. Bylo zvykem, že si manželé u svatební hostiny odříznou kousek ze svatební šerpy a provázky si omotají okolo zápěstí na znamení jejich pouta. Právě s tím náramkem z šerpy jsem si pohrával během hostiny, zatímco princezna tančila. Chtěl jsem si povídat s Michaelem, ale ten se někam vypařil stejně jako Elein, kterou jsem nikde neviděl. Zbývala mi tu z nejbližších jen teta a s tou se mi opravdu mluvit nechtělo. Neměl jsem chuť tančit ani se bavit s ostatními hosty, proto jsem je vždy s úsměvem odmítl, když chtěli začít jakýkoliv rozhovor.

Zadíval jsem se na princeznu, která teď už nebyla Britaňskou princeznou, ale Noblesijskou královnou. Zrovna tančila se sirem Ivarem, který zde zastupoval rod Artosů, kteří střežili průsmyk do severního království Nima. Všiml jsem si, jak se něčemu zasmála a málem popletla kroky, ale i tak nevypadla z rytmu. Zachovala si eleganci královny a s úsměvem tančila dál. Vůbec nepůsobila jako ta dívka, kterou jsem viděl poprvé, když sem přijela.

„Galaenky ji nepřijmou." Zmateně jsem se podíval na osobu, která se postavila vedle mě. Jen stěží jsem poznal Corin bez Galaenského stejnokroje. Vlasy sice měla jako vždy sčesané do copu, ale místo kalhot na sobě měla jednoduché a elegantní černé šaty a v ruce svírala pohár.

„Cože?" Nebyl jsem schopný utvořit delší větu, jelikož pro mě byl šok vidět ji v šatech. Ani jsem nevěděl, že je nosí. Navíc ta její věta nedávala smysl. Koho Galaenky nepřijmou?

„Mluvím o princezně. Galaenky ji nepřijmou jako svou vůdkyni." Už jsem chápal co tím myslí. Bylo nepsaným pravidlem, že předešlé královny prošli výcvikem Galaenek a bylo zvykem, že řády musí vyslechnout volání královny a krále, když je povolají do boje. Teď bylo otázkou zda ženský řád vyslechne volání své královny, když není jedna z nich.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?" zeptal jsem se jí nevrle. Potřeboval jsem oba řády k tomu, abych v zemi nastolil mír a vypořádal se s rebely, ale pokud se Galaenky nepřidají k boji kvůli takové maličkosti jako je to, že princezna neprošla výcvikem, tak nevím co budu dělat. Naše manželství mělo naplnit smlouvu mezi našimi královstvími, v které se píše o vzájemné pomoci.

„Protože jste měl dodržet smlouvu, kterou uzavřel váš otec. To, že na její straně nejsou všechny Galaenky není její chyba."

„Ale bude to problém pokud odmítnou vyslyšet volání královny a nepomůžou nám v boji s rebely, Corin," odpověděl jsem jí a promnul si čelo. Jak to tak vypadalo, tak nemám ani den, kdy bych nemusel něco řešit a prostě si jen užívat potěšení být králem.

„Na něco přijdeme. Nejdřív je musíme najít, abychom proti nim mohli vytáhnout do boje, Veličenstvo." Podíval jsem se úkosem na Corin. Nejdřív je budeme muset najít. Kdo by si kdy pomyslel, že budu ve vlastním království hledat rebeli.

„Nějaké nápady, kde by mohli být?" zeptal jsem se jí. Museli mít přece někde základnu, místo kde se scházeli, kde skrývali své největší cennosti a kde se nejspíš nacházel i jejich vůdce.