Kapitola 34

306 34 1
                                    

Caleb

Když jsem se při zaznění zvonů rozeběhl ke královým komnatám, narazil jsem cestou na několik ozbrojených protivníků, ale teď, když jsem mířil do křídla určenému Galaenu, nikde žádný útočník nebyl. Místo nich po chodbách pobíhaly vyděšení sluhové, kteří se snažili někde schovat nebo členové řádů, kteří pátraly po útočnících, aby je buď zatkli nebo zabili. Myslel jsem, že najít velvyslankyni Corin bude lehké, ale teď jsem si tím už nebyl jistý. Nevěděl jsem, kde přesně je. Zda se schovává ve své části hradu nebo je někde jinde.

Chtěl jsem zastavit jednu z členek a zeptat se jí, zda neví, kde Corin je, když mě někdo zatáhl na schodiště. Připravil jsem se osobu bodnout, když jsem si všiml černé Galaenské uniformy a ženy, kterou jsem hledal.

„K zabíjení budeš mít ještě možnost, chlapče, ale teď pro tebe mám jinou práci," vyhrkla Corin a táhla mě po schodech dolů.

„Jakou práci. Král mi nařídil najít vás a velvyslance a vyřídit vám, že na vás čeká v pracovně hned co zabezpečíte hrad," namítl jsem a ignoroval to, že byla další, kdo mě oslovil jako chlapce.

„To mi ani nemusel říkat. Znám postup při napadení hradu," odbyla mě. Jen co jsme sešli schody zrychlila a táhla mě potemnělou chodbou. Byla uzší než ostatní chodby, takže museli sloužit pro služebnictvo.

„Kam jsi poslala Elein." Nedalo mi to a já se jí prostě musel zeptat. Chápal jsem, proč mi to nemohla Elein říct, ale doufal jsem, že Corin mi odpověď dá.

„Nejspíš do nebezpečí." To mi tedy moc nepomohlo ani nepřidalo na klidu. Vytrhl jsem Corin ruku ze sevření. Se zavrčením se zastavila.

„Nemáme čas."

„To je mi fuk. Nikam se nehnu, dokud mi neřekneš kam mě to vedeš a proč. Nemůžu opustit krále." Corin si odfrkla.

„Ten se bez tebe obejde na chvíli a jsi jediný, který je v tuhle chvíli postradatelný a nejspíš i důvěryhodný." Nedivil jsem se tomu, že mi Corin nevěřila. Nebyla jediná.

„Proč si myslíš, že jsem důvěryhodný?"

„Elein ti věří." Tak o tom bych v jistých chvílích pochyboval. „A já věřím jí. Navíc ti na ní záleží."

„Nic nepopírej," namítla, když jsem se chystal její tvrzení vyvrátit. „Mám oči a vím, jak je používat. Teď mě následuj, pokud jí chceš pomoct." Tentokrát mě za ruku nechytla, dokonce ani nečekala zda půjdu za ní, ale šel jsem. Vzpomněl jsem si na naléhavost Eleina pohledu předtím než odjela. Její poslání bylo důležité a já netušil sice proč, ale rozhodně jsem byl ochotný jí pomoct.

„Tak o co jde?" zeptal jsem se Corin, když jsme vyšli z hradu a zamířili ke stájím. Noc byla bezmračná a na obloze tak byly vidět zářivé hvězdy i měsíc. Divil jsem se, že se chtějí dívat na tu smrt, která pobývala za zdmi hradu.

„Poslala jsem Elein do vesnice Atia, jenže něco mi říká, že jsem ji poslala do pasti. Instinkt mi říká, že je v nebezpečí a já za ní po dnešní noci nemohu nikoho poslat. Mohla bych poslat posla do nejbližšího hradu, aby jí poslali oddíl lidí na pomoc, ale pak by se ptali, proč tam jela a taky by mohli dorazit pozdě a ani jedno z toho nechci, aby se stalo. Sledovala jsem tě cvičit a vím, že něco skrýváš, jen nevím co." Corin se zastavila v chůzi a otočila se ke mně. Stejně jako Elein byla i ona menší než já.

„Najdi ji. Pomož jí. Nedovol, aby na mé ruce dopadla krev."

„Jelikož pak bych byla vrahem," dořekl jsem za ni část modlitby, kterou mágové používaly, když se modlili za někoho, kdo měl být brzo zabit nebo mrtvý.

„Jsi jedna z nás?" zeptal jsem se jí nejistě. Corin pohlédla někam do tmy.

„Jen částečně," přiznala po chvíli ticha. Vypadala zamyšleně a ztraceně. Nejspíš na něco vzpomínala, ale jakmile se znovu podívala na mě v jejím obličeji bylo vidět odhodlání.

„Jestli ji chceš zachránit, musíš jet okamžitě. Snad není pozdě," řekl a obešla mě.

„Ale co pak řeknu králi a velvyslanci." Pokud odjedu bez jejich vědomí, můžou mě připravit o můj post a mé sny a snahy budou zašlapány do země.

„O ty se nestarej. Postarám se o ně. Ty už jeď!" křikla na mě Corin aniž by se otočila. Corin byla docela známá. Tak jako se o Noxovi vědělo, že je věčně nespokojený a nevrlý, o ní se vědělo, že se málokdy mýlí. Pokud si teď myslela, že udělala chybu a já byl jediný možnost, jak ji napravit, musel jsem zkusit jí věřit. Nejspíš na mé rozhodnosti pomoct jí bylo i to, že se jednalo o Elein. Právě proto jsem rychle odešel do stájí, osedlal Tarase a odjel z hradu, i když bych měl správně zůstat s králem.

Mezi cestou a hradem jsem Tarase zastavil a podíval se k hradu. Netušil jsem kolik útočníků se za jeho zdmi ještě schovává ani jsem Corin nenaletěl a nedělám teď největší chybu svého života. Místo toho, abych poslechl krále nebo velvyslance, poslechl jsem ženu, kterou jsem skoro vůbec neznal. Ženu, která nejspíš byla jedna z nás, ale taky jí být nemusela. Posílala mě sice za Elein, ale co když pravý důvod, proč mě poslal pryč bylo, aby oslabila královu ochranu a mohla ho zabit, pokud byla s rebely?

Elein jí věřila. Odjela, i když věděla, že by neměla a já se rozhodl udělat to samé. Proto jsem znovu pobídl Tarase ke cvalu a hnal se do setmělého lesa.

Síla mociWhere stories live. Discover now