Kapitola 22

330 29 0
                                    

Elein

Když jsem procházela chodbami králova křídla, přidal se ke mně Caleb. Svou společnost odůvodnil tím, že má stejně hlídat krále, takže jsem to neřešila. Bylo sice už pozdě večer, ale chtěla jsem Richarda informovat co nejdřív.

Zaklepala jsem na dveře od Richardova pokoje a počkala, než se z druhé strany ozvalo dále. Vstoupila jsem dovnitř s Calebem v závěsu a málem se zastavila ve dveřích, když jsem zjistila, že Richard nemá košili. Na jeho vypracované tělo jsem si stále ještě zvykala. Za těch pět let co jsme se neviděli se hodně změnil a vůbec ne k špatnému.

„Elein?" oslovil mě. Zvedla jsem svůj pohled z jeho hrudi a setkala se s jeho překvapeným pohledem, který se změnil v pobavený, když si uvědomil kam jsem se dívala.

„Omlouvám se, že ruším tak pozdě, ale přináším dobré zprávy. S Calebem jsme dopadli muže, který se vás chystal zabít a je nyní zavřený ve vězení. Přiznal se před zatčením a mám k tomu i svědky, ale pro jistotu z něj dostanu doznání ještě jednou." Neušlo mi, jak sebou Caleb trhl, když jsem zmínila jeho jméno ani to, jak udiveně se na mě zadíval.

„Elein, jaks to dokázala?" V Richardově hlase jsem cítila úlevu, kterou určitě pocítil. Už nemusel zabíjet malého chlapce kvůli něčemu k čemu byl donucen udělat. Pokrčila jsem rameny jakoby o nic nešlo.

„Díky Calebově pomoci, aniž by o tom věděl." Richard se ze mě podíval na něj a usmál se.

„Děkuji vám oběma." Uklonila jsem se a chystala se odejít. Přece jen musím ještě vyslechnout vězně.

„Spala jsi vůbec?" zeptal se mě Richard. Překonala jsem zívnutí, které mě přepadlo, když se mě na zeptal na spánek a zadívala se na něj s hraným úsměvem, který mu měl říct jak čilá se cítím.

„Vyspím se až bude čas."

„Měla by sis odpočinout, Elein." Něha v jeho hlase mi neunikla, ale doufala jsem, že Calebovi ano. Nepotřebovala jsem, aby si dělal unáhlené závěry.

„Taky si odpočinu. Až bude po popravě toho zmetka. Veličenstvo." Tentokrát jsem už neztrácela čas a zamířila rovnou pryč z jeho komnaty než by mě znovu zastavil.

Únava už na mě pomalu začínala dopadat. Potřebovala jsem se prospat a to pořádně, ale nebyl čas. Došla jsem až do vězení, kde jsem procházela kolem cel plných lidí, kteří spáchali drobné zločiny a čekali na svůj soud. Přesně, jak jsem požadovala chlapec byl až vzadu oddělený od ostatních vězňů i od muže, který ho naverboval. Co jsem už nečekala byla Sira sedící naproti jeho cely a pojídající broskev. Radši jsem nechtěla vědět, jak k tak exotickému ovoci, které si mohli dovolit jen lidi z vyšších vrstev, přišla.

„Neměla jsi skočit pro nejvyššího soudce a jeho pomocníka?" zeptala jsem se jí. Sira naklonila hlavu na bok a nepřestávala pozorovat chlapce.

„Starouš vzkazuje, že je moc pozdě a vzhledem k tomu, že se poprava koná až další den říkal, že to počká do rána," odpověděla mi a zakousla se do broskve. Povzdechla jsem si a protřela si rukou oči. Bez soudce nemohu provádět výslech, aby mi to pak mohl dosvědčit. Má práce musela počkat.

„Dostal jídlo?" zeptala jsem se žalářníka, který šel společně se mnou a jedním z vojáků.

„Ano." Takže o kluka bylo postarané. Dobře.

„A ten nový vězeň?" zeptala jsem se a všimla si, jak sebou chlapec pohnul. I když byl zabalený v dece, seděl zády ke zdi a vracel Siře její vytrvalý zkoumající pohled. Bylo na něm vidět, že je vyděšený. Asi nečekal takový zvrat ve svém úkolu. Možná nakonec to čekání do rána přinese větší ovoce než kdybych prováděla výslech už teď.

Síla mociKde žijí příběhy. Začni objevovat