Síla moci

Kapitola 33

Fleargine

Nevím kolik bylo hodin, když jsem se konečně dostala do postele, ale s jistotou mohu tvrdit, že mě nohy bolely od nekončícího tancování, hlava se mi trochu motala po několika vypitých pohárech šampaňského a usnula jsem hned, co jsem se zachumlala pod přikrývku. Poslední co jsem vnímala byla Wernie, která vyskočila na postel a lehla si k mým nohám.

Zdálo se mi o tom, že jsem na ostrově. Vlastně to ani nebyl ostrov jako spíš ostrůvek někde uprostřed jezera. Viděla jsem břeh na druhé straně a nejspíš i nějaké lidi. Nebyla jsem si tím jistá, jelikož jsem viděla jen nějaké tmavé stíny. Otočila jsem se kolem dokola, zda někde neuvidím most nebo alespoň vor, s jehož pomocí bych se dostala na druhou stranu, jenže nic tu nebylo. Voda byla nyní mým nepřítelem. Přemýšlela jsem, jak se dostat na druhou stranu, protože jsem neuměla plavat.

„Haló, jestli tam někdo je, pomozte mi!" zakřičela jsem na stíny, které se nehýbaly. Místo toho mi někdo silně sevřel krk a já se nemohla pořádně nadechnout. Oháněla jsem se kolem sebe rukama a snažila se zbavit toho tlaku, co mi sužoval krk, ale bezúspěšně.

Před očima se mi zatmělo a první co jsem po tmě uviděla byl obličej nějakého muže, který mě škrtil. Tentokrát jsem už nehmatala rukama ve tmě, ale snažila se jeho ruce sundat z mého krku. Jediné čeho jsem tím docílila bylo, že muž zesílil stisk.

Slyšela jsem okolo nás křik, vrčení a řinčení zbraní, ale neviděla jsem nic až na mužovu tvář zarostlou vousy.

„Tak už chcípni," zavrčel na mě ten člověk. Obraz se mi rozmazával, dech mi docházel a síly k boji mě opouštěly, ale nechtěla jsem se vzdát. Kde byla Naya? Kde byla Wernie? Nechali mě tomu člověku na pospas?

Odpověď přišla v podobě ostří, které trčelo muži z krku. Jeho stisk povolil a já se konečně mohla plně nadechnout. Někdo ze mě shodil mužovo tělo. Musela jsem několikrát zamrkat, než se mi zrak vrátil zpátky do normálu a já před sebou rozeznala Nayu. Uniformu měla potřísněnou krví, stejně jako já svou košili a něco lepkavého jsem cítila i na krku. Přiložila jsem si ruku na krk a zhluboka dýchala. Opravdu se mě znovu pokusil někdo zabít?

„Princezno, jste v pořádku? Jste zraněná?" ptala se mě Naya a rukama mi přejížděla po těle, aby zjistila můj stav. Nebyla jsem schopná mluvit, tak jsem jen zavrtěla hlavou. Naya si oddechla a otočila se hlavou ke dveřím, před kterými stála naježená Wernie. Z pusy jí stékala krev, kterou měla i po celém šedém kožichu. Rozhlédla jsem se po pokoji. Vypadal stejně jako předtím než jsem usnula až na tři mrtvá těla ležící v různých polohách na zemi. Popadla mě nevolnost a sunula se po posteli až k jejímu čelu, kde jsem si přitiskla nohy k hrudi. Slyšela jsem něco jako výkřik, ale nevěděla jsem odkud přišel.

Naya se ke mně znovu sklonila a položila mi ruku na rameno.

„Bude to dobré. Slibuji. Ochráním vás." Její slova mi přišla vzdálená. Znovu jsem zaslechla výkřik následovaný nějakým třísknutím. Bylo to jako, když se tříští sklo. Položila jsem si hlavu na kolena a přála si jen, aby už bylo po všem. Nechtěla jsem slyšet žádné vyděšené výkřiky. Možná se mi to vše jen zdá, ale ten štiplavý kovový pach krve mi mou domněnku vyvracel.

Werniino vrčení mě donutilo podívat se směrem k ní. Dveřmi dovnitř vběhla Joel a za ní hned v závěsu Arabela s Dianou a nakonec Denej, která za nimi zavřela dveře. Arabela s Dianou na sobě měli noční košile, ale Diana si přes ni stihla dát hedvábný modrý župan. Wernie přestala vrčet, ale stále sledovala dveře.

„Nisa a Sarafine?" zeptala se Naya.

„Nejspíš jsou v pokojích. Gael se od nás oddělila, aby je našla. Co princezna." Obě se na mě soucitně podívali. Můj stav musel být velmi zřetelný. Diana se svezla na jedno z křesel a přitáhla si nohy k tělu, přičemž sebou začala pohybovat dopředu a dozadu. Něco si pro sebe mumlala. Arabela začala zvracet jen co uviděla mrtvá těla. Jediná Joel zůstala v klidu.