Kapitola 42

313 35 2
                                    

Elein

Cítila jsem, jak se mi někdo z náruče snaží vzít knížku a otevřela jsem oči. Caleb se zastavil v pohybu a tvářil se nešťastně.

„Nechtěl jsem tě probrat," přiznal popravdě. Usmála jsem se nad jeho starostlivostí o mě a posadila se lépe na posteli. I po čtyřech dnech v posteli mi rameno pořád pulzovalo bolestí skoro při každém pohybu, ale už jsem u toho aspoň nesykala bolestí nebo na tváři neměla zvláštní grimasy. Prostě jsem bolest přijala a snažila se s ní žít tak aby mě nijak neovlivňovala. Stejně jsem se těšila na to, až mi dovolí vstát z postele a dělat cokoliv jiného než pátrat v knihách po značce nebo čemukoliv co se týkalo údajného následníka mágů. Naštěstí mi zdejší vězení zpříjemňoval Caleb svou přítomností.

„Nevzbudils mě. Nespala jsem." Caleb pozvedl nevěřícně jedno obočí.

„Takže chrápeš normálně i mimo spánek?" Nevšímala jsem si té poznámky a zamračila se na něj.

„No tak jsem možná trochu spala," připustila jsem neochotně. Rozhodně jsem nespala nějakým tvrdým spánkem. Když už tak jsem jen dřímala.

Caleb se nad mojí nevrlostí pousmál a odložil další z knih, které jsme spolu prošli na stůl. Čtyři dny jsem ležela v posteli a nedělala nic jiného než si povídala s Calebem, spala, jedla nebo listovala knihami. Už mi to vadilo hrát si na nemohoucí, když jsem až na zraněné rameno byla v pořádku. Rána na boku mi nevadila, ale rána, kterou jsem měla mít v břiše mi dělala starosti. Stále jsem nedokázala pochopit, jak se mohla sama od sebe zahojit. Nedávalo mi to smysl.

„Jak se cítíš?" zeptal se mě Caleb. Protočila jsem oči. Tuto otázku mi pokládal skoro pokaždé, kdy jsem se probudila.

„O něco líp než včera, o dost líp než předevčírem a rozhodně o dost líp než v době, kdy mě zranili," odpověděla jsem mu nevrle. Corin nařízená samotka s Calebem mi sice začínala vadit, ale měla jedinou výhodu. Otázku jak mi je nebo jak se cítím, jsem slýchala jen od Caleba popřípadě Mirabel, ale kdybych se potulovala po hradě, určitě by se mě na to ptalo víc lidí.

„Jen jsem se ptal," bránil se Caleb a zamračil se na mě. Sebral další z knih, které sem donesla Corin a taky jednu z mála, kterou jsme ještě neprohledali. Týkala se magických znamení. Odpustila jsem si poznámku, o tom, že se mě ptal už poněkolikáté a místo toho se napila z poháru, který byl pořád plný nějakého čaje, který mi Mirabel připravila a Caleb ho stále dolíval. Když jsem se na to podívala z pohledu nemocného člověka, měla jsem tu nejlepší možnou péči. Jenže už mi chyběl kontakt s lidmi a taky mě štvalo, že jsem neměla přehled o nastalé situaci. Teda měla jsem sice informace od Caleba a Corin, ale byla jsem v pozadí. Nemohla jsem se účastnit porad, plánovat strategii, předvídat následující kroky nepřítele. Přišla jsem si neužitečné a tím, že jsem ještě nenašla odpověď na otázky, které mě po mém probuzení tížily, mě štvalo a nahlodávalo ještě víc.

Měla jsem už dost ležení. Potřebovala jsem si aspoň protáhnout nohy. Vstala jsem z postele. Všimla jsem si, jak se Caleb nadechuje, aby mě zastavil v pohybu, ale stačil můj jediný nevrlý pohled mířený na něj a zase ústa zavřel. Netvářil se však nadšeně, když jsem si protáhla alespoň jednu ruku a následně i nohy. Přehodila jsem si vlasy přes pravé rameno. Stáhla jsem si košili na levém rameni, abych se mohla podívat na své zranění, které mi momentálně znepříjemňovalo život. Než jsem se však stihla pustit do odstrčení obvazu, abych se podívala na ránu, pohled mi spočinul na holubici, která byla zakomponovaná do tetování na mém rameni. Bylo to nejčerstvější tetování a sama jsem pořádně nevěděla, proč jsem si nechala vytetovat právě ji. Místo ní jsem chtěla mít původně runu symbolizující sílu rodiny, ale když se mě žena, tvořící tetování zeptala co tam chci mít, řekla jsem jí o holubici místo runě.

Síla mociWhere stories live. Discover now