Síla moci

Kapitola 13

Fleargine

Wernie mě vedla chodbami a po schodišti, dokud nezůstala stát u tmavých dveří. Zastavila jsem se. Netušila jsem zda si mám otevřít sama nebo mi je někdo otevře. Tohle dilema za mě vyřešila Elein, když mi dveře otevřela a pak ustoupila stranou, abych mohla projít dovnitř. Vešla jsem do místnosti prosvícené ohněm z krbu a svíček zavěšených na svícnech.

„Je mi líto dámy, ale král pozval k soukromé večeři pouze princeznu. Prosím, vraťte se do královnina křídla či svých pokojů." Zmateně jsem se otočila a všimla si překvapeného pohledu lady Sarafine než jí Elein zavřela dveře před nosem.

„Budu tu sama s králem?" Ani matka nikdy nevečeřela pouze s otcem. Vždy u toho někdo byl. I když jsem byla malé dítě, vždy se našel nějaký šlechtic, který se k nám přidal při jídle.

„Ano. Zůstane tu Denej, jelikož já budu muset jít navštívit Corin a něco s ní probrat, ale stihnu se včas vrátit a odvedu vás zpět do pokoje, kde na vás dám pozor. Kromě Denej tu bude i jeden nebo dva sloužící, kteří vás budou obsluhovat, ale jinak tu budete sama. Král rád jí po boku nejbližších a pokud nemusí, tak se sezením u jídla se šlechtou vyhýbá." Elein odešla ke krbu a hodila do něj polena.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Jídelna byla střídměji zařízená než sály v mém křídle, ale i tak působila útulně. Uprostřed místnosti byl přichystaný prostřený stůl s porcelánovým nádobím a skleněnými skleničkami a karafou. Uprostřed stolu stál zapálený pětiramenný svícen. Okna byly zatažené zeleným závěsy. Zadívala jsem se na druhou stranu místnosti, kde nad krbem byly zavěšené dva portréty. Jeden patřil muži a druhý ženě. Přešla jsem k tomu, na kterém byla vyobrazena žena.

Měla oříškově hnědé vlasy, do kterých měla zasazenou honosnou korunu s modrými drahokamy, které v ní byly vsazené. Koruna ladila k jejím tyrkysově modrým šatům. Sukně šatů byla potažena šifónem, zatímco na korzetu byly zlaté ornamenty. Šaty neměly rukávy, ale místo nich měla žena na rukou elegantní rukavice. V rukou držela paví peří. Nebyly to ani tak nádherné šaty, které měla žena na sobě jakožto výraz v jejím obličeji. Rysy v jejím obličeji byly jemné a elegantní, ale její modré oči jakoby mě sledovaly.

„Královna Izabel. Králova matka." Podívala jsem se na Elein, která sledovala s mírným úsměvem obraz.

„Znala jsi ji?" zeptala jsem se jí.

„Pořádně ne, ale mnoho jsem toho o ní setkala a několikrát ji během své návštěvy hradu potkala. Pamatuji si, že vždy byla ladnost sama, když chodila jakoby se vznášela. Nikdy nekřičela, ale když se rozzuřila bylo lepší jít jí z cesty. Starala se o svůj lid a bojovala všemi prostředky za věc, v kterou věřila."

„Co se s ní stalo? Neviděla jsem ji tady." Do kláštera mi moc zpráv o dění v okolních království nechodilo. O smrti králova otce jsem se dozvěděla taky jen náhodou, jelikož jsem v té době pobývala na otcově dvoře.

„Onemocněla a zemřela." Úsměv na Eleině obličeji povadl.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Obě jsme se k nim otočily. Dveře se otevřely a dovnitř vešel lord Michael. Usmíval se a v ruce držel pohár. Nepamatuji si, že bych ho zatím viděla bez něj.

„Á, mé milé dámy, už jsou tady, tak to jdu právě včas."

„Někdo z nás dvou je tu navíc a já to nejsem. Tohle je soukromá večeře pokud vím, lorde." Michael loudavým krokem došel k židli a svalil se do ní. Napil se z poháru a zářivě se na nás usmíval.

„Král nestíhá a pověřil mě, abych princezně dělal společnost, dokud se nedostaví."

„A pak že ženám trvá déle než se nachystají," neodpustila si Elein poznámku.