Síla moci

Kapitola 2

Elein

Za cestu jsem se jen málokdy otočila, abych viděla zda je jezdec stále za mnou. Držel se mě. Zpomalila jsem koně do klusu, až když jsme vyjeli z lesa na pláň, odkud bylo krásně vidět na náš hrad. Po cestě k hradu a městu u něj jeli lidi s povozy. Zamířila jsem s koněm na cestu mezi cestující směřující k davu. Míjeli jsme různé lidi. Někteří z nich mi pokynuli na pozdrav a já jim to oplatila.

„Zdá se, že vás tu každý zná," poznamenal jezdec, když se mnou srovnal krok. Zadívala jsem se směrem k hradbám, po kterých přecházela hlídka. Ráda jsem viděla, že plnili svou práci.

„Rozhodně tu pro ně nejsem cizí," odpověděla jsem mu. Zahleděla jsem se k strážnici, která byla postavená za padacím mostem před bránou. Čtyři vojáci u ní prohlíželi dokumenty lidí, již vcházeli dovnitř. Popohnala jsem koně, abychom už také byli na dřevěném mostě.

Předjela jsem povozy i lidi, kteří šli pěšky směrem k městu. Slunce putovalo po obloze k západu a svou cestou mi ubíralo můj drahocenný čas. Už teď jsem tušila, že mám zpoždění, ale nechtěla jsem vjet do města jako bezohledný jezdec, navíc jsem se potřebovala zbavit svého společníka. Právě proto jsem zastavila u brány u jednoho z vojáků. Ten se mi mírně poklonil na pozdrav a pak se letmo podíval na můj doprovod.

„Ať mu jeden z mužů ukáže cestu na hrad a oznámí Katrin, ať mi připraví oděv na večer i lázeň," nařídila jsem vojákovi a následně se podívala na jezdce, který mě zkoumavě pozoroval. To já se nezabývala jeho prozkoumáváním. Kromě špinavého oblečení a zarostlého obličeje toho nebylo moc k pohlížení.

„Nejspíš se ještě setkáme, pane," řekla jsem mu a sklonila hlavu.

„Budu v to doufat, madam," oplatil mi mou zdvořilost. Nečekala jsem na další slova a pobídla koně ke klusu směrem k městské části, kde pobývali řemeslníci.

V západní části města bylo ještě stále živo. Projížděla jsem s koněm mezi lidmi, kteří vcházeli nebo odcházeli od kožařů, ševců, klenotníků a mnoha dalších. Jejich domy byly jeden vedle druhého a cedule lákaly zákazníky s novými nabídkami. Spočinula jsem pohledem déle u jedné, která nabízala výhodnou cenu za boty. Možná bych si mohla nechat jedny udělat nebo je pořídit matce, která by brzo měla oslavit své narozeniny.

Odbočila jsem do setmělé uličky mezi dvěma vysokými domy, kterou lidé používali jen zřídka. U stěn domů totiž posedávalo pá žebráků, kteří si tiskli svůj majetek k sobě. S otcem jsme se snažili co nejvíc zabránit tomu, abychom se chudoby ve městě zbavili a zdejší lidé měli kde spát i co jíst, ale vždy se našel někdo, kdo žebral. Ať už byli odtud nebo odjinud.

Vyjela jsem z druhé strany a ocitla se v ulici, která sousedila přímo s hradbami města. Jela jsem podél nich dál na západ, dokud se přede mnou neobjevil prapor se znakem mého řádu. Na černém plátně se křížili dvě bílé dýky a nad nimi bdělo slunce i měsíc. Zastavila jsem koně a sesedla z něj. Uvázala jsem ho ke sloupu a následně si prohlédla vysoký a honosný dům, kterým se mohla rodina kováře pyšnit. V okenicích jsem zahlédla květináče, v kterých rostli květiny všech druhů. Tohle byla slabost kovářovi ženy. Někdy vypěstované květiny prodávala nebo jen rozdávala lidem pro radost. Mohla jsem buď vstoupit dovnitř domu nebo ho obejít zleva, kde se nacházela kovárna. Vybrala jsem si cestu okolo, protože slunce ještě nezašlo a jak jsem znala kováře, rád pracoval do doby než slunce zajde.

Našla jsem ho přesně, jak jsem předpokládala. Skláněl se nad kovadlinou a kladivem tloukl do roztaveného železa. Opřela jsem se o trám a se založenýma rukama sledovala při práci jednoho z mistrů svého řemesla, protože jen ti mohli poskytovat služby našemu řádu. Kovářovi svaly se napnuly s každým švihem s ruky a řinkot střetu ocele s kladivem se rozléhal kovárnou. Teplo z výhně jsem cítila až k místu kde jsem stála.