Síla moci

Kapitola 17

Elein

Když se princezna rozhodla, že si po večeři sedne do společenského salónku, myslela jsem si, že si bude chtít povídat nebo se jinak bavit, ale místo toho v místnosti panovalo až skoro dusné ticho. Lady Sarafine si vyšívala stejně jako princezniny společnice, zatímco princezna seděla v křesle, které bylo nejblíž oknu a dívala se ven. Její zamlklost mi začínala dělat starosti. Bylo tomu už od jejího rozhovoru s lady Loret, takže šlo soudit, že se jí její slova dotkla. Zadívala jsem se na Nayu s Denej, které společně hráli karty aniž by se u toho hádaly. Zvedla jsem se ze svého místa a odložila rozečtenou knihu na stolek. Vydala jsem se k princezně, která nepřítomně hladila Wernii po hlavě. Nejspíš si ji oblíbila.

„Dnes jste si vedla dobře, princezno," snažila jsem se navázat nenucený rozhovor a rozehnat, tak její pochmurné myšlenky.

„Je toho tolik co nevím. Neznám zdejší zemi, její zákony, lidi, tradice, nic," odpověděla mi smutně princezna. Přitáhla jsem si blíž jednu ze židlí od karetního stolu a obkročmo se na ni posadila. Sed nehodný dámy. Opřela jsem si ruce na opěradlo židle a položila si o ně hlavu.

„Každé dítě šlechtice, které je ve výcviku řádu, musí projít i hodinami etikety a výchovy hodné šlechtice. Je to tuna učení navíc, ale dá se to zvládnout. Netuším, jak se teď asi cítíte ani jaké to je být vychovávána v klášteře, ale ráda bych se o tom něco dozvěděla. Při veškeré mé výchově jsem nějak neměla čas si zjistit nějaké podrobnosti o sousedních zemích. Vím o nich jen základy." Princezna se na mě podívala a zkoumala mě pohledem, zda jsem svá slova myslela vážně nebo se ji jen snažím uklidnit a rozptýlit. Možná jsem jednala moc okatě, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem se víc sblížit buď s princeznou nebo jejími dvorními dámami, ale jelikož ani ony ji pořádně neznali, zbývala mi jen princezna.

„Klášter, kde mě vychovávali se nacházel na severu otcova království poblíž Bílých hor. Po většinu roku tam bývala zima. Půda na tom území nebyla moc plodná, za to se tam ale dařilo zvěři v lesích. Klášter měl sice vlastní zahrádku, ale ani ta nemohla nakrmit všechny obyvatele kláštera. Proto se tamější jeptišky naučily umění léčit a za lékařskou pomoc, kterou poskytovaly obyvatelům v přilehlých vesnicích, od nich dostávaly buď peníze, nebo dostaly to co zrovna lidé měli. Někdy to byla trocha obilí, jindy zase kožešina. Matka si často stěžovala, že jsem až moc hubená a nemám žádné ženské křivky, ale nikdy do té oblasti nebo do kláštera neposlala žádné zásoby navíc. Život tam byl těžký, ale měla jsem to tam ráda. Řádové sestry mě měly rády a titul princezny mi nedával žádné pravomoce navíc. Byla jsem jednou z nich. Jenže jsem princeznou a mám jisté povinnosti, takže je mým úkolem vzít si krále Noblesie jako součást dohody mezi královstvími."

„Naučila jste se umění léčit a uzdravovat lidi?" zeptala jsem se princezny. Wernie si položila hlavu do princeznina klína a zakňučela. Chtěla si získat princezninu pozornost a po svém ji zlepšit náladu. To byla moje holka.

„Ano. Nedá se říct, že bych v léčitelství byla nějak zběhlá, ale umím pomáhat lidem, rozeznám několik rostlin, které mají léčebné účinky, ale to je asi tak všechno. Škoda, že jsem neměla víc času se ještě něco přiučit," odpověděla mi princezna posmutněla. Svůj smutek zkusila zamaskovat úsměvem, ale nebyla jsem slepá. Já ani můj vlk. Loret měla pravdu. Galaenky si vždy vycvičily svou královnu natolik, aby byla silná, když bylo třeba, jenže princezna výcvikem neprošla. Právě proto jsem musela najít způsob, jakým získat řád na její stranu. Tohle bude oříšek.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Werinie zvedla hlavu a nastražila uši. Nezavrčela, takže to nejspíš nikdo nebezpečný nebyl, ale člověk si nemůže být nikdy jistý. Sáhla jsem rukou k boku a prsty se dotkla jílce meče.