Kapitola 6

534 36 6
                                    

Elein

Pršelo už sedm dní v kuse. Les byl hustý a tmavý. A k tomu všemu se kousek nad zemí vznášela mlha. Temné hory si svůj název zasloužily právem. Naštěstí nám ve vesnici u úpatí hor, prozradili, kde Denej najdeme. Stačilo se jen držet pěšiny, jenže tu nyní pokrývala mlha a vše se zkomplikovalo. I Wernie ztratila stopu a teď se nás radši držela, abychom se jí neztratili.

Mrzla jsem a nadávala na Corin, počasí i Denej s Nayou. Teď už jsem mohla být na cestě do hlavního města, kdybych je nemusela hledat, jenže místo toho jsem to musela vzít obklikou, abych jim vyřídila dopis od Corin. Trvalo mi pět dní, než jsem našla Nayu a tohle byl náš druhý den společné cesty za Denej. Celý týden byl ztracený, protože jsem je musela najít.

Zvedla jsem hlavu, abych viděla před sebe. Potůčky vody mi stékaly pod masku na obličej. Promočený šátek jsem si už dávno sundala, takže teď každý mohl vidět můj spokojený úsměv, jelikož jsme konečně dojely k cíli naší cesty. Mezi stromy bylo vidět osvětlené stavení neboli přesněji chata, kterou často využívali lovci z vesnice na úpatí, ale nyní sloužila Denej. Přišlo mi, že ta Denej, která ráda pozorovala lidi a jejich chování se od nich nyní až příliš stranila.

„To je ono?" zeptala se vyčerpaně Naya. Odpustila jsem si poznámku s tím, že by nebyla unavená, kdyby nezalezla do nálevky ve vesnici. Zatímco já zjišťovala informace o Denej, ona zase popíjela s místními opilci. Dokonce jsem měla i podezření, že místo vody má v čutoře víno, ale neřešila jsem to. Dokud dokázala jet, byl to její problém a bylo na ní v jakém stavu ji Corin uvidí. Uvnitř jsem, ale stále doufala, že se vzpamatuje a přestane pít.

„Vypadá to tak," potvrdila jsem její domněnku. Wernie se zastavila na místě a zbystřila. Zastavila jsem koně a snažila se rozhlédnout po okolí, zda najdu příčinu možného nebezpečí. Naya za mnou taky zastavila a sáhnula po jednom ze svých nožů.

Napravo od nás křupla větev a houští mezi stromy zašustilo. Položila jsem ruku na meč a vyčkávala. Wernie nevrčela, ale byla připravená kdykoliv zaútočit. Zvuk deště prořízl hvizd a Nayn kůň zařehtal a ucouvnul. Uslyšela jsem další hvizd a Nayn kůň se znovu rozhodl dát svou nespokojenost najevo nesouhlasným zařehtáním, zatímco ten můj jen neklidně přešlápl na místě.

„Klid chlapče," snažila se ho Naya uklidnit. Zadívala jsem se na zem pod nohy jejího koně a uviděla konec dvou šípů. Jen o chvíli později se k nim přidal třetí. Nayn kůň se vzepjal na zadních a Naya z něj spadla jako pytel brambor. Tentokrát se i Des rozhodl neklidně přešlapovat na místě.

„Denej to jsme my!" zakřičela jsem a rozhlížela se okolo sebe. Od chaty jsme byly ještě daleko, ale znala jsem Denej a její zrak. Zadívala jsem se do temných míst mezi okenicemi. Zpoza jedné z nich vyšla postava, která byla stále z části ztracená ve stínech, ale dobře jsem rozeznala obrys luku v jejích rukách.

„Už je střízlivá?!" zakřičela na mě Denej zpátky.

„Ty mrcho, tohle si vypiješ! Splašila jsi mi koně," nadávala Naya, která se snažila uklidnit svého koně. Usmála jsem se nad jejich vztahem a neřešila, jak Denej věděla o Nayně nynějším stavu. Existovala totiž jediná možnost a to to, že nás musela vidět ve vesnici.

„Sklapni a polezte dovnitř. Kdo si dá polévku?" Denej otevřela dveře od chaty, ale zastavila se v nich a zapískala. Ze křoví napravo od nás vyběhl hnědý vlk s bílými tlapkami a rozeběhl se přímo ke své paničce. Wernie se nejdřív podívala na mě, ale když jsem jí přikývla na znak povolení, rozeběhla se za svým kamarádem a společně vběhli do chaty.

Síla mociWhere stories live. Discover now