Síla moci

Kapitola 19

Caleb

Stál jsem před domem, který patřil Triskelům a uvažoval, jak mám říct rodičům toho kluka, že je jejich syn ve vězení kvůli pokusu o vraždu krále a čeká ho poprava. Připomínalo mi to dobu, kdy jsem žil ještě s rodinou ve vesnici Ronie a jednomu z otců zemřel jeho syn. Doteď si pamatuji, jak každý den seděl u jeho hrobu a mumlal o tom, že rodič by neměl pohřbívat své děti a vidět je umírat. Přitom za to nemohl. Ten kluk věděl, že nesmí sám chodit do lesa a obzvlášť k blízkým horám, kde žili nebezpeční tvorové, ale on tam i přesto šel a takhle se mu to vymstilo.

Zahnal jsem tu vzpomínku do kouta a konečně se rozhodl zaklepat na dveře. Rozhlédl jsem se po ulici. Lidé chodili kolem a nikdo se o mě nezajímal, ani se po mě nedívali stejným pohledem jako na člena Rothanu. Změnit uniformu za civilní oblečení mělo něco do sebe.

Otočil jsem se zpět při zavrzání dveří a ve škvíře, kterou vytvořily se objevila žena. Vlasy měla spletené okolo hlavy a oblečené měla šaty bez límce, takže šlo vidět její znaménko, které jí zdobilo krk. Na rozdíl od jejího syna, který měl sice límec, ale i tak Elein poznala, z kterého rodu je.

„Přejete si?" zeptala se žena a přejela mě pohledem. Odkašlal jsem si.

„Jsem Caleb z rodu Walesů a rád bych si s vámi promluvil ohledně vašeho syna," řekl jsem ženě a ona přivřela oči.

„Tedy pokud máte syna," doplnil jsem rychle. Přece jen jsem nevěděl zda to není chlapcova teta místo matky. Možná jsem měl před touhle návštěvou ještě navštívit chlapce a zjistit jeho jméno a popis jeho matky. Jo to by rozhodně nebylo na škodu. Když se pořádně nevyspím, tak mi to prostě nemyslí.

„Pojďte dál," pozvala mě žena dovnitř. Vešel jsem do malé předsíňky, v které byl věšák, nějaké boty a hlavně schodiště vedoucí do dalšího patra či chodba, která vedla do vnitřku domu.

„Nepozvu vás víc do domu. Nevěřím cizincům," řekla žena, když za mnou zavřela dveře a postavila se, tak aby mi zabránila ke vstupu do chodby.

„Nejsem cizinec. Popravdě máme něco společného." Rozvázal jsem si chránič zápěstí a následně si vyhrnul košili, aby mohla vidět celé znamínko tvaru půlměsíce, které mi zdobilo zápěstí už od mého narození. Žena si sáhla rukou na znaménko na krku, avšak její výraz ve tváři se nezměnil.

„Jste zde kvůli mému synovi. Provedl vám snad něco nebo se snad opět zapletl do nějakého problému?" zeptala se mě klidně žena. Spíš zněla unaveně, jakoby podobné návštěvy řešila často. Obzvlášť ty, co se týkali jejího syna. Ovšem tohle nebyl jen tak ledabylí prohřešek. Stáhlo se mi hrdlo. Taková slova se neříkala lehko.

„Včera večer se pokusil otrávit krále při večeři." Žena se začala nevěřícně smát.

„Můj Thobias? Je sice samá potíž, ale tohle by neudělal."

„Ale udělal. Má znaménko stejné jako vy a byl přistižen při činu s lahvičkou ukrytou v kapse. Je obviněn z pokusu o královraždu a čeká ho poprava." Smích ustal. Teď mě pro změnu žena probodávala pohledem.

„Je to hloupost. Thobias by nic takového neudělal a i kdyby, jak to můžete vědět?"

„Byl jsem tam," přiznal jsem a zavázal si chránič, aby mi nespadl. Žena si mě znovu prohlédla až nakonec skončila u ruky s půlměsícem.

„Už vím, odkud znám tvé jméno. Mág, který zradil svou krev a odešel do služby Rothanu. Muž, který se stal královým patolízalem, mi teď říká, že mého syna čeká poprava za nějaký pokus o vraždu krále?"