Síla moci

Kapitola 39

Richard

„Nesoustředíš se," napomenul mě Michael, když jsem na šachovnici pohnul figurkou a jen o vteřinu později mi ji vzal. Promnul jsem si oči a opřel se do křesla. Měl pravdu, nesoustředil jsem se, protože má hlava neustále nad něčím přemýšlela jen ne nad tím čím měla. Ani jsem nevěděl, proč jsem mu na ty šachy kývl. Po přepadení hradu už nebylo nikde ani stopy. Mrtvá těla zmizeli z chodeb, krvavé stopy sloužící vyčistily, jediný náznak toho, že se něco stalo byla zvýšená bezpečnost. Transijský princ se svou sestrou dostali vlastní ochranku, Fléřin počet Strážkyň se zvýšil stejně jako ten můj, a dokonce i její dvorní dámy dostaly svoje vlastní Strážce, stejně jako moje teta. Tyto problémy jsem naštěstí už dávno neřešil. Má mysl se vracela stále k Elein a Corininému podivnému chování. Věděl jsem, že mi něco tajila a nelíbilo se mi, že nevím co.

Zadíval jsem se ke dveřím v naději, že dovnitř vejde někdo ze sloužících či členů řádů a poví mi, jak to s Elein vypadá či kam Corin zmizela, ale nikdo dovnitř nevešel. Měl jsem chuť nejradši zajít dolů k Mirabel a zjistit si Elein stav sám, ale nechtěl jsem riskovat, že ji přestane ošetřovat. Otec měl s Mirabel dohodu. O zraněné se bude starat po svém a veškeří léčitelé ji budou poslouchat a nikdo cizí se jí tam nebude plést, obzvlášť, když bude někoho ošetřovat, tak jako teď Elein.

„Jak moc zle to s ní vypadalo?" Překvapila mě Michaelova otázka. Celou dobu, od chvíle kdy jsem mu řekl o Eleině stavu se choval uvolněně, ale teď se spíš tvářil zamyšleně, možná trochu naštvaně. Nechápal jsem proč. Stejně v šachách vyhrával a já prohrával, protože jsem se nedokázal soustředit. Na druhou stranu, znal Elein skoro stejně dlouhou dobu jako já.

Už jsem se chystal k odpovědi, když se od dveří ozvalo zaklepání.

„Dále!" vyhrkl jsem a postavil se ze židle. Ani nevím proč jsem nezůstal sedět. Možná z naděje v dobré zprávy, že je Elein vzhůru a můžu za ní nebo klidně může i spát, ale chtěl bych být u ní.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila princezna Fleargine. Už od rána pomáhala léčitelům se zraněnými společně s tetou Loret. Chtěl jsem jí ukázat část zahrady, kterou jsem chtěl pro ni zrekonstruovat, aby tam mohla pěstovat bylinky, které by mohla využít k léčení, když jsem zjistil, že je Elein zraněná a ona pomáhala Mirabel s ošetřováním.

„Mohu dál?" zeptala se opatrně Flér a pohlédla na rozehranou partii šachů a následně na Michaela, který si přejížděl rukou po bradě, zatímco přemýšlel nad mým a následně svým dalším tahem.

„Samozřejmě," souhlasil jsem pohotově. „Nemáte? Nevíte?" Nevěděl jsem, jak se jí přesně zeptat na otázku, která mě trápila či zda na ni vůbec zná odpověď. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a zeptal se na otázku, která mě trápila celou dobu. „Žije?"

Princezna chvíli zůstala zmateně stát než jí došlo o kom mluvím. Poznání jí projelo obličejem.

„Ach, ano, žije. Ztratila sice hodně krve a její stav není zrovna jistý, ale momentálně je ošetřená a odpočívá. Dle Mirabel musíme čekat, zda se u ní projeví nějaké příznaky po otravě nebo infekci, kterou mohla ze šípů získat," odpověděla mi princezna a posadila se na poslední z volných židlí u stolu, o kterou si ještě před chvílí Michael opíral nohu. Teď se tvářil nezúčastněně, ale vsadil bych se, že taky prahl po informacích o Eleině stavu.

„Byla postřelená?" zeptal jsem se princezny a nalil jí trochu vody do poháru, který jsem jí podal. Flér si ho ode mě s úsměvem vzala. Shlédl jsem pohledem k jejímu krku, na kterém měla červeno-fialový otlak z včerejšího útoku.