Kapitola 36

310 28 0
                                    

Elein

Cesta mi nakonec trvala déle než jsem čekala. Neměla jsem sebou louči a chvíli poté co jsem vyjela zakryly mraky měsíc i hvězdy a já na cestu pořádně neviděla. Proto jsem musela Dese zpomalit, aby si cestou něco neudělal. Až když mezi stromy začaly prosvítat ranní paprsky, opět jsem ho pobídla do cvalu.

Vjela jsem na kamenný most a chtěla jet dál po cestě, když jsem si po pravé straně všimla malé cestičky. Zastavila jsem Dese a vytáhla z brašny mapu, abych se ujistila kudy jet. Co si pamatuji bylo vesnice Atia zaznačená napravo od mostu, ale cesta k ní byla dle všeho o něco dál. I mapa ji tak ukazovala, ale vnitřní hlas mě lákal, abych jela tudy.

„Přinejhorším se vrátíme," řekla jsem Desovi, schovala mapu a pobídla ho doprava po zarostlé cestičce, která kopírovala tok potoku. Jelikož cesta byla zarostená a nechtěla jsem, aby se Des zranil, jela jsem klusem a odolávala nutkání rozumu otočit koně a vjet zpátky na cestu.

Musela jsem se vyhýbat větvím stromů, a když jsem se už chtěla podvolit rozumu místo intuici, zaslechla jsem někde v dálce hlasy, takže jsem pokračovala dál. Hlasy začínaly být hlasitější, a kromě nich přibyli i dětské pokřikování a nejrůznější další zvuky. Některé patřily i zvířatům.

Jakmile jsem vyjela zpoza hustého křoví, objevila se přede mnou malá planinka plná domů. Bylo tu pár malých políček a ohrady s dobytkem. Děti pobíhaly mezi domy a hrály si, zatímco většina dospělých pracovala na políčcích. Že by tohle byla Atia? Čekala jsem ji větší. Nebo jsem se pletla a toto je jiná vesnička.

Tak či tak jsem zastavila Dese a kochala se tím pohledem. Připomínalo mi to chvíle z dětství. Jako bych se ocitla zpátky ve vesnici Luxe, kam jsme s Alexandrem utíkali, abychom si tam mohli hrát bez dozoru našich rodičů. Jako bych se znovu stala tou malou holčičkou, která byla svému bratrovi vždy v patách a vyváděla s ním nejrůznější skopičiny, které jsme mohli. Schovat před matkou její vyšívání, chůvě věčně utíkali, kuchařce vždy něco přidali do jídla a pak se smáli tomu, že nikomu nechutnalo nebo to když jsme na srst koní, kteří byli vyhřebelcovaní dávali bahno, abychom je ušpinili. Pousmála jsem se nad vzpomínkami z mého dětství až jsem se ponořila do jedné jediné, kterou mi připomněly děti honící se po louce.

Tehdy byl též slunečný den jako dnes a já se honila s dětmi z vesnice. Hráli jsme na babu, zatímco můj bratr seděl u jezírka pod vrbou a díval se do vody. Přestala jsem si hrát s ostatními a rozeběhla jsem se k němu, a když jsem byla u něj, sedla jsem si vedle něj a obdivně k němu vzhlédla. Vždy byl můj vzor. Můj starší bráška, i když byl starší jen o několik minut než já.

„Pojď si hrát," nabádala jsem ho. Alex se na mě posmutněle podíval svým modrým pohledem. Zatímco v mých očích se mísily tři barvy, jeho byly čistě modré jako nebe, jak říkávala matka.

„Brzo odjedu na výcvik do Rothanu," připomněl mi. Protočila jsem oči nad jeho vážným hlasem.

„A já zase ke Galaenkám. Tak si pojď hrát dokud můžeme. Pak už si spolu moc hrát nebudeme." Vstala jsem na nohy a chytila bratra za ruku. „Tak vstávej." Pokusila jsem se ho zvednout, ale ani se nehnul. To spíš mě podjely nohy a skončila jsem znovu na zemi na zádech a se smíchem na rtech.

„Měli bychom to začít brát vážně, Elein." Kdy se z něj stihl stát takový bručoun? Sedla jsem si, tak abych na něj viděla a prsty si pohrávala se stébly trávy.

„Myslíš řídit se tím co nám matka opakuje pořád dokola? Povinnost nade vše?" zeptala jsem se ho s povzdechem. Ty slova nám matka často opakovala a chtěla, abychom se podle toho řídily, ale plnit povinnost a neužívat si přitom života je taková nuda.

Síla mociWo Geschichten leben. Entdecke jetzt