Kapitola 43

268 29 3
                                    

Richard

Všechno se dělo hrozně rychle. Vzpomínal jsem na svůj plán, kdy jsem chtěl nejdřív pořádně poznat princeznu předtím než si ji vezmu, ale situace vzala za své a já teď stojím ve své komnatě před zrcadlem a kontroluji svůj vzhled ve svatebním oblečením. Veškeré starosti ohledně svatby jsem nechal na své tetě, protože svatba bylo něco na co jsem nechtěl ani pomyslet. Navíc mou mysl zaměstnávala jiná věc, než to že vejdu ve svazek manželský s někým koho znám sotva několik dní. Musel jsem myslet nad nadcházející válkou a rebely. Kde jsou? Je báchorka o ztraceném princovi pravdivá nebo jen smyšlená? Proč až teď? Kde zaútočí příště? Bylo toho tolik na co jsem musel myslet, takže myšlenky na rychlou svatbu kvůli dodržení dohody byly úplně až v koutku mé mysli.

„Nevypadáš jako šťastný ženich," vyrušil mě Michael z myšlenek. On si k dnešnímu obřadu oblékl rothanský stejnokroj. Byl nezvyk ho v něm vidět, potom jak nosil normální oblečení po tak dlouhou dobu.

Otočil jsem se zády k zrcadlu a čelem k němu. Seděl na židli, v ruce držel misku s oříšky a vházel si je do pusy.

„Taky by ses netvářil nadšeně kdyby sis bral někoho koho nechceš, jen abys naplnil smlouvu, kterou dohodl tvůj otec." Dnes jsem opravdu neměl náladu na jeho dobírání si mě.

„Já bych se na tvém místě na tu smlouvu vybodl a vzal si někoho, kdo by byl lepším spojencem." Povzdechl jsem si. Taky bych si vzal radši někoho jiného, ne kvůli spojenectví, ale kvůli svým citům. Jenže jsem nemohl pošpinit otcovu památku tím, že bych nedodržel dohodu, kterou domluvil. To jsem prostě nemohl.

„Pak je štěstí, že je králem Richard a ne ty," řekla mu teta, která po celou dobu stála na balkoně, ale až teď se vrátila zpět do mého pokoje. Přešla ke mně a prohlédla si mě. Moc dobře jsem věděl co vidí. Ve chvíli, kdy jsem se oblékl do tmavě modrého svatebního oděvu, jsem přestal být králem, ale stal se ze mě ženich. Během svatby jsem na hlavě neměl korunu stejně jako princezna ji nebude mít. Ve svatebních šatech jsme jen muž a žena, kteří vstupují do svazku manželství. V tu chvíli nepůjde o dodržení dohody, ale o to, že jsme si zvolili jeden druhého a naše životy spojíme dobrovolně dohromady. Asi bych měl ten zvyk změnit, když se nás netýká. Bereme se kvůli našim královstvím a ne kvůli nám. Být to na nás, nebrali bychom se.

„Každé vítězství má svou cenu," pronesla teta. Zamračil jsem se. Má svatba byla snad nějaké vítězství nebo co.

„Co tím chceš říct?" zeptal jsem se jí.

„To mi řekl tvůj otec, když podepisoval tu smlouvu. Věřila jsem jeho úsudku tehdy a věřím mu i dnes. Děláš správnou věc. Tví rodiče by na tebe byli hrdí." Nevěděl jsem, zda teta myslí ty slova vážně nebo se mě jen snaží uklidnit. Zadíval jsem se jí do očí, v kterých jsem viděl jen upřímnost.

„Hele co si tak ještě užít svobody než složíš slib a budeš v chomoutu?" Mohl jsem čekat, že Michael tuhle chvíli rozbije svou bezstarostností. Samozřejmě, proč ne. Pro něj se nic neměnilo. Možná bych jeho nabídku i přijal, ale byla tu jedna věc, kterou jsem chtěl provést před svatebním obřadem.

Chtěl jsem zaklepat na dveře, ale všiml jsem si, že nebyly dovřené. Trochu jsem do nich zatlačil až se otevřely aniž by zavrzaly a já vešel dovnitř. Vůně bylinek mi naplnila plíce. Rozhlédl jsem se po Mirabelině pracovně a našel to co jsem hledal.

„Zatracené obvazy." Musel jsem se pousmát. Jen ona mohla přežít a stěžovat si na následky svých zranění. Využil jsem chvíle, kdy ještě nevěděla o mé přítomnosti a sledoval, jak si snaží zelené šaty upravit tak, aby jí lem šatů co nejmíň zasahoval do obvazů. Všiml jsem si pláště, který byl zkrácený, takže jí musel dosahovat jen do půli zad, jak leží za ní na posteli.

Síla mociWhere stories live. Discover now