Kapitola 24

347 31 1
                                    

Richard

Věděl jsem, že není slušné špehovat, ale Galaenky to dělaly skoro pořád. Tak proč by tolik mělo vadit, že pozoruji princeznu, jak tančí Tleskačku společně s Galaenkami a smějí se u toho. Asi proto, že já takovou zábavu už dlouho nezažil. Možná to bylo i tím, že jsem opět viděl Elein, jak hraje na kytaru a je plně ponořená v hudbě a rytmu, který nástroj vydával.

„Špehování se pro krále nehodí." Povzdechl jsem si. Měl pravdu, ale někdy bylo příjemné zapomenout na to, že jsem králem.

„I když špehuje svou krásnou snoubenku." Zadíval jsem se zpátky na princeznu, mou snoubenku a budoucí královnu. Byla krásná, milá, starostlivá a mladá. Skrývala v sobě šarm a nevinnost, které jsem já už dávno ztratil. No šarm možné ne, ale nevinnost určitě. Mohl jsem jí toho dát hodně, ale pochyboval jsem o tom, že ji někdy budu milovat tak jako její Strážkyni. I když kdo ví.

„Dnes jsi obzvlášť zamlklý. Kde je tvůj smysl pro humor a neschopnost držet jazyk za zuby?" dobíral si mě nadále Michael. Zavřel jsem dveře, které vedly do tanečního sálu. Zamračil jsem se na něj. Neměl jsem na žerty náladu.

„Děje se něco nebo jsi mě vyhledal, abychom si zahrály partii šachů nebo karet?" zeptal jsem se ho nevrle.

„Páni ty dnes vážně nemáš náladu. Vstal jsi snad levou nohou?" To těžko. Ráno jsem měl hezké, dokud mi ho teta nezkazila zásnubami. Co je kruci lidem do toho kdy se ožením. Jediným pádným důvodem proč se vrhat do ženění je ta zatracená smlouva, kterou můj otec uzavřel s Fléřiným otcem.

„Tak co se děje?"

„Přijel kněz Robilius a žádá audienci u tvého Veličenstva, aby si s tebou mohl promluvit o Fleargine a dalších věcech. Jo a prý se tu zdrží až do svatby než odjede opět na Arosův dvůr." Tentokrát jsem si jen nepovzdechl, ale rovnou zaúpěl.

„Dnešek jde od deseti pěti, nejdřív mi teta oznámí, že je čas uspořádat aspoň zásnubní hostinu a teď tento pánbíčkář. Co mě čeká večer, sám král Transijský?"

„Tak proto jsi tak nevrlý." Mělo mi dojít, že mé trable jsou pro Michaela zábavou, ale jestli si myslí, že se z mých potíží jen pobaví a zmizí pletl se.

„Kde je kněz teď?" zeptal jsem se ho.

„Čeká na audienci ve tvých komnatách přesněji v přijímacím salonku," odpověděl mi Michael. Obejmul jsem ho kolem ramen a usmál se na něj.

„Tak pojď se mnou, ať máme jistotu, že toho pánbíčkářka neuškrtím hned poté co řekne něco po čem bych ho nejradši zabil. Dnes opravdu nejsem ve své kůži."

„A kde máš jistotu, že bych ti v tom škrcení nepomohl?" Neměl jsem ji. Vždy mi ve všem pomáhal, ale věděl jsem o něm jedno.

„Jsi méně výbušný než já, příteli. Tebe jen tak něco nenaštve." Michael se zasmál a já z něj sundal ruku. Teď bych si to s princeznou klidně vyměnil, i když jak jsem viděl, nebyla zrovna nejlepší tanečnicí. Asi si budu muset dát během hostiny pozor na nohy.

Nechal jsem kněze ještě chvíli čekat v pokoji, abych se převlekl do reprezentativnějších šatů a nemohl tak aspoň brblat ohledně mého zjevu. Až poté jsem ho nechal vstoupit do trůnního sálu. Obvykle se s korunou nenamáhám, ale k této příležitosti se hodí. Michael postával vedle trůnu. Nedivil bych se kdyby se o něj začal opírat.

Chvíli trvalo než se muž v zeleném hábitu konečně dovlekl až před trůn. Místo toho, aby poklekl na jedno koleno nebo aspoň poklonil on jen kývl hlavou a narovnal se.

Síla mociKde žijí příběhy. Začni objevovat