Síla moci

Kapitola 37

Caleb

Věděl jsem, kde se vesnice nachází jen díky tomu, že jsem nějakou dobu během výcviku pobýval na hradě Tariu a Atia byla jednou z vesnic, na kterou obyvatelé hradu dohlíželi a chránili. Taky jsem ale věděl, že je na hranici, takže záchranné skupině, která byla vyslána v případě nouze, trvalo dlouhou dobu než se k ní dostane. Jenže já nebyl záchranná skupina, ale i přesto jsem jel Elein na pomoc a doufal, že se Corin mýlila i se svým tušením nebo intuicí nebo jak to nazývala.

Byl jsem jen kousek od kamenného mostu, když jsem si všiml grošovaného koně, který tryskem pádil podél potoku směrem k mostu. Rychle jsem mu s Tarasem zatarasil cestu přes most, na který kůň najel a těsně přede mnou se postavil na zadní. A pak neklidně přešlapoval. Ve večerní tmě jsem si pořádně nevšiml zbarvení Eleiného koně, ale tento na sobě měl rozhodně sedlo se znakem Galaenu vyrytého na něm. I kdyby ten kůň nebyl její, patřil nějaké z jejích sester a ta byla v úzkých rozhodně.

„Kde máš majitelku?" zeptal jsem se koně a poplácal Tarase po krku, jelikož jsem pod sebou cítil, jak se chystá taky začít jančit jako kůň přede mnou. Grošák jakoby mi rozuměl se otočil a rozeběhl se stejnou cestou jakou přiběhl. Běžel směrem k Atii.

Pobídl jsem Tarase a nechal ho běžet za grošákem. I kdyby to nebyl Elein kůň, tak běžel směrem k vesnici, do které mě i Elein Corin poslala a já už taky začínal mít zlé podezření, obzvlášť když jsem nejdřív uslyšel vystrašené výkřiky, následně pach kouře a volání o pomoc.

Jen co jsem vjel do vesnice, vyděsil mě pohled na mrtvoly na zemi a budovu, která hořela. Právě z ní vycházely křiky. Nechal jsem Tarase doběhnout co nejblíž budovy a pak z něj seskočil a doběhl k dveřím, které byly zajištěné dřevem v ocelových držácích. Byl zázrak, že tato část ještě nebyla pohlcena ohněm, jehož plamenům jsem se snažil vyhnout. Oddělal jsem dřevo a odhodil ho na bok, načež jsem otevřel vrata.

„Ven! Všichni rychle ven!" zakřičel jsem na lidi uvnitř a uhnul jim z cesty. Sledoval jsem dav, který se z hořící budovy vyvalil a pořádně si prohlížel každou osobu zvlášť, obzvlášť ženy. Jejich obličej a oblečení a čekal, kdy se mezi nimi objeví i Elein.

Šáhl jsem rukou po meči, když jsem zaslechl dusot kopyt. Ustoupil jsem od budovy co nejdál a svíral v ruce meč, připravený zaútočit, když z lesa vyjeli členové Rothanu. Záchranný oddíl. Schoval jsem meč zpátky do pochvy a rozhlédl se znovu po přeživších. Elein jsem nikde neviděl, takže musela být někde jinde. Přenechal jsem vesničany oddílu a rozhlédl se po mrtvolách. Muži, ženy, dokonce i děti ležely v různých polohách na zemi jako hadrové panenky, jenže nikde jsem neviděl tu, po které jsem pátral. Zahlédl jsem grošáka, jak se jeho hlava skláněla nad něčím tělem a já konečně uviděl osob v černém obleku. Elein.

Rozeběhl jsem se k ní a nevšímal si lidí okolo mě, kteří se začali starat o přeživší vesničany a ptali se jich co se stalo a pokládali jim další otázky. Já místo toho doběhl k Elein a dopadl na zem na kolena. Přetočil jsem její tělo, které ke mně bylo otočené zády. Byla bledá.

„Elein," oslovil jsem ji opatrně a položil si její bezvládné tělo víc do klína. Ucítil jsem na ruce něco lepkavého, tak jsem se na ni podíval. Byla od krve, která jí vytékala z břicha, kde měla díru ve svém stejnokroji.

„Alexi?" zamumlala, když se její oči otevřely a zamžourala na mě.

„Ne, to jsem já. Caleb," řekl jsem jí a zkoumal zda není zraněná ještě na jiných místech po těle. Našel jsem další dvě rány, z kterých jí tekla krev, ale ta na břiše byla nejhorší.

„Calebe." Bylo zvláštní slyšet ji vyslovit mé jméno tak potichu skoro až šeptem. Utíkal jí čas. Odřízl jsem si kus látky z pláště, složil ho a přitiskl k ráně. Následně jsem si plášť sundal úplně a obvázal kolem těla.

„Calebe?" Tentokrát mé jméno nevyslovila Elein, ale muž. A já přesně věděl, kdo. Zapískal jsem a čekal než ke mně Taras přiběhne. Musel jsem ji dostat co nejrychleji na hrad k léčitelce. „Jsi to ty?"

„Jo Petere, jsem to já, ale teď vážně nemám čas na dojemný shledání. Musím ji odvést k léčitelce na královský hrad než vykrvácí," odbyl jsem svého kamaráda a cítil se za to i trochu provinile. Nikdy jsem s ním takto nejednal, ale teď mi Elein doslova umírala v náručí.

„Můžeš ji odvést do Tariu. Je to blíž než do hlavního města." Měl pravdu bylo to blíž. A v sázce byl její život.

„Corin. Kameny," vysoukala ze sebe Elein. Bylo to jasné. Musel jsem ji dostat zpátky na hrad ke Corin. Byla sem poslána z nějakého důvodu a až se probere a ona se probere, řekne Corin co potřebovala.

„Pomoz mi s ní," řekl jsem mu a zvedl se s Elein v náručí. Děsilo mě, že byla tolik uvolněná a její tělo bylo tolik povolné. Dal jsem ji Peterovi do náruče a vyhoupl se do sedla.

„Nemusíš to stihnout. Je to daleko," přel se se mnou Peter. Naznačil jsem mu, aby mi ji podal. Přehodil jsem jí nohu přes koňský hřbet a její hlava se opřela o mou hruď. Byla tak mátožná a pobledlá.

„Zapomněl jsi snad, kdo byl v naší skupině nejrychlejším jezdcem?" zeptal jsem se ho s trochou humoru. Peter nade mnou zakroutil hlavou a posmutněle se usmál.

„Riskuješ její život."

„Já vím." A ztrácel jsem čas, tím že jsem se s ním vybavoval.

„Jeď jak nejrychleji umíš, já se postarám o vše potřebné tady."

„Petere!" zakřičel někdo od skupinky vesničanů, kteří nyní byli v péči Rothanu.

„Pošlete pak rychlou zprávu na hrad, velvyslanci. Je třeba vědět, co se zde stalo." Peter přikývl a já pobídl Tarase. Ten vyrazil vpřed jako blesk. Držel jsem opratě v jedné ruce a druhou jsem objímal Elein jejíž hlava mi tloukla o hruď. Dýchala, mohl jsem to cítit, ale přišlo mi, že její nádechy byly kratší a trhavější.

„Vydrž. Jen vydrž," zašeptal jsem jí do ucha a pobídl Tarase. Věděl jsem, že ze sebe vydává maximum, ale stejně mi přišlo, že se pohybujeme příliš pomalu.