Síla moci

Kapitola 41

Fleargine

Postávat na podstavci a nechat si brát míry kvůli svatebním šatům bylo nudné a zdlouhavé. Radši bych zašla opět dolů za Mirabell a jejím týmem léčitelů pomoct léčit zraněné, popřípadě se podívat, jak se Elein daří. Stále jsem si nemohla zvyknout na ten pohled jí jako umírající stejně jako na pohled, kdy se lady Sarafine zabila. Jedna byla zraněná při bránění velkého tajemství a druhá zemřela, aby chránila někoho. Dvě ženy bojující za opačnou věc a obě byly mé přítelkyně. Alespoň jsem je za ně považovala a Elein jí i je. Jen co se uzdraví, bude zase po mém boku stejně jako Wernie, která mě doprovází na každém kroku.

V zrcadle jsem viděla, jak se dveře od šatny otevřely a dovnitř vešla Denej společně se svým hnědým vlkem Kasterem. Jedna z Galaenek, které byly přiděleny dočasně jako mé další Strážkyně, vytáhla kousek meče z pochvy, ale jakmile jí došlo, kdo to je, zase meč zasunula zpět a zadívala se před sebe na stěnu. Štvalo mě, že nyní mě hlídá víc lidí, ale chápala jsem důvody, proč tomu tak muselo být. Kdyby aspoň nebyly tak mlčenlivé a vážné. Svým chováním kolem sebe vyvolávaly dusnou atmosféru, která mě nutila myslet na nejhorší a to mi vadilo. Měla bych myslet na jiné věci, než na to co se může stát. Na to co se brzo stane. Na něco jako moje svatba s králem.

„Oběd máte připravený v pokoji stejně jako látky, z kterých vám ušijí svatební šaty," informovala mě Denej a zůstala stát u dveří. Její vlk se rozešel k Wernie, která ležela před podstavcem u oblouku ze zrcadel, v kterých jsem se mohla vidět snad ze všech stran, a strčil do ní čumákem. S Wernie to ani nehnulo. Jen potichu zavrčela, ale zůstala ležet. Od doby co se Elein vrátila se Wernie chovala jinak. Nebyla už tak veselý a zvědavý vlk co vše očmuchával a pozoroval. Vypadala víc unaveněji. Jakoby poznala, že s její paničkou není něco v pořádku a tesknila po ní. Divila jsem se tedy, že nebloumala po chodbách a nehledala ji, ale držela se neustále po mém boku.

„Jak dlouho to ještě bude trvat?" zeptala jsem se švadleny, která to tu měla všechno na povel a sledovala vše z povzdálí. Říkala dívkám, které míry mi mají ještě vzít a přitom si něco kreslila do papíru, zatímco jedna z dívek zapisovala na svůj papír mé míry.

Sledovala jsem v zrcadle, jak se jí čelo krabatí, zatímco přemýšlela a její ruka jí po papíře sklouzávala v pro mě neznámých tazích. Zrzavé vlasy měla spletené do věnce, který jí na hlavě vytvářel korunu a na sobě měla modrý stejnokroj služebných, které sloužily převážně královské rodině a plnily všechny jejich přání. Nedávno jsem se od jedné ze žaček Mirabell dozvěděla, že služebnictvo na hradu má různé stejnokroje a podle toho můžu poznat, buď komu slouží, nebo na jaké pozici pracují. Dřív jsem si toho nevšimla, ale teď když se kolem mě povětšinou motali lidé v modrých barvách, tak ano.

„Máte všechny míry?" zeptala se žena svých pomocnic.

„Ano."

„Pak jsme hotové," odpověděla mi žena na mou předešlou otázku a poklonila se stejně jako její žačky. Jen co jsem sešla z podstavce, dívky začaly uklízet krejčovský metr. Joel, která postávala vedle hlavní švadleny ke mně přiběhla a pomohla mi do mých jednoduchých vínových šatů, které jsem předešlý den měla na sobě, zatímco jsem pomáhala léčitelům.

„Chci jedny šaty, které budou zelené a stejné jako mají léčitelé," nařídila jsem švadleně, zatímco mi Joel stahovala šněrovačku na zádech. Jen co poobědvám a vyberu látku, z kterých mi zhotový svatební šaty, půjdu do křídla léčitelů a trochu jim pomůžu s ošetřováním zraněných. Během mého příjezdu sem jsem měla občas pocit, že mi něco chybí a teď jsem věděla i co. Chyběla mi vůně bylinek a odvarů z nich vařených nebo obvazů. Chyběl mi ten výraz lidí, kterým jsem pomohla od bolesti nebo jen ošetřila jejich rány. Chyběl mi ten pocit někomu pomoct vlastníma rukama. Pocit, který jsem po dlouhé době zažila mezi léčiteli. Možná se během své obhlídky podívám i na to, jak se daří Elein.