slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 12 - S Láskou, máma

Potřebovala jsem být chvíli sama, tak jsem se zvedla a chtěla jsem vyjít ze stanu. Pak jsem si ale vzpomněla na dopis od mé biologické matky, který jsem dostala od Brumbála, a který ještě stále leží nepřečtený někde v mém batohu. Odhodlala jsem se tedy, že se do něj konečně podívám. I když se musím přiznat, že jsem chvilku váhala. Přeci jen, není to jen tak něco.

,, accio dopis" vyřkla jsem směrem k mému batohu a do rukou mi přistála nažloutlá obálka s červenou pečetí. Dlouho jsem si ji neprohlížela, ale na první pohled vypadala úplně obyčejně. Pro mě však nebyla.

Už jsem mohla vylézt ze stanu a trochu se distancovat. Nešla jsem daleko, protože jsem nechtěla nic riskovat. I když už bylo trochu šero, ještě jsem si nechtěla svítit z hůlky, abych si dopis přečetla. Jen jsem si sedla ke stromu pár metrů od stanu, tudíž ke mně doléhalo slabé světýlko odtud. Chvíli jsem ten dopis jen tak zkoumala, dívala jsem se na tu krásnou pečeť. Byl to jakýsi erb. Uprostřed byl ten trojúhelník s kruhem a čárkou uvnitř, který už jsem někde viděla. Nemohla jsem si však vzpomenou kde.

Dopis jsem pomalu otevřela. Ruce se mi třásly nervozitou. Pomaleji jsem snad žádný dopis nikdy neotvírala, ale
cítila jsem, že není kam spěchat. Když už jsem list dostala ven z obálky a otevřela, nebylo cesty zpět. Moje oči začaly lítat mezi řádky.

,, Moje drahá Charlotte,

holčičko moje. Když tohle čteš, už jsem určitě mrtvá. Nevím, jestli jsi o mě věděla nebo ne, ale věřím, že rozhodnutí, které učinil Brumbál, bylo správné. Upřímně moc nevím, co ti říct - nevím, jaká jsi, ani co prožíváš, či jak se teď cítíš. Jediné co vím určitě je to, že jsi nádherná. Určitě jsi nádherná a hodná dívka, která si zaslouží jen to nejlepší. Jak moc bych si přála tě spatřit, obejmout v náručí. Mé dítě...

Musím ti ale říct jednu velmi důležitou věc. Nemám naději, že Pán zla je v tuhle chvíli poražen. Ani trošku. Proto ti musím sdělit jednu velmi zásadní informaci k jeho porážce. Existují takzvané viteály. Jsou to různé předměty, do kterých Pán zla roztříštil svou duši. Tím se stane nesmrtelným, dokud někdo všechny viteály nezničí. Celkem jich je osm - já vím jen o čtyřech. Je to diadém Roweny z Havraspáru, pohár Helgy z Mrzimoru, medailonek Salazara Zmijozela a... Ty. Ano, vím jak to musí být matoucí, ale kus své duše ukryl do té tvé. Nevím, co to znamená, nebo jak se toho zbavit aby jsi ty přežila. Věřím, že ale něco vymyslíš. Musíš. Musíš jej porazit. Musí to nějak jít a ty nesmíš zemřít. Rozumíš? Není tady nikdo jiný, kdo by ho porazil, než ty. Zajdi za Brumbálem a popros ho o radu. On určitě bude vědět, co dělat.

Přeji ti tolik štěstí, dítě. Ani nevíš, jak moc tě miluji.

S Láskou,
máma"

Dočetla jsem poslední řádky a slzy už se mi vezly po tváři proudem. Neřešila jsem to, myslela jsem jen na obsah dopisu. Já jsem jeden z viteálů. Kus jeho duše je... ve mně. Byl to tak strašný pocit. Jakoby mi balvan ležel na hrudi a já se nemohla nadechnout. Nevěděla jsem, na co mám dřív myslet. Hlava mi skoro vybuchla nad návalem nových informací. Bylo pro mě nepředstavitelné, že kus něčeho tak temného by měl být ve mně. A já si toho nikdy nevšimla?

Hlavu jsem si opřela o strom a hleděla jsem přímo před sebe. V mysli jsem měla z ničeho nic prázdno. Znamená to, že musím zemřít, aby byl Pán zla poražen? Nebo je tady nějaký způsob, jak zlikvidovat pouze jeho část ve mně? O tom silně pochybuji...

Nevěděla jsem, jestli to mám někomu říct nebo ne. Očima jsem těkala po temném lese, jakobych hledala odpověď na mou otázku. Na jednu stranu, připadalo mi logické to říct Harrymu, který usiluje o to, aby Voldemort zemřel a hledá viteály právě proto, aby je mohl zničit. Jenže na druhou stranu - co když až se dozví, že jsem jeden z nich, zničí i mě?

Okamžitě jsem se okřikla. Harry je můj kamarád a já nejsem jen kus nějakého šperku. Jak mě vůbec napadlo o něm takhle uvažovat? V duchu jsem se profackovala a vstala jsem ze země. Kolena se mi trochu třásla, a slzy jsem stále zadržet nemohla. Nesnažila jsem se je tedy ani skrýt, protože jsem věděla, že to stejně nemá cenu. Oprášila jsem si zadek a vydala jsem se neklidně za ostatníma.

Tiše jsem vlezla zpátky do stanu a na nikoho jsem se ani nepodívala. Ron pořád spal. Harry seděl s Hermionou na jedné z postelí a četli něco z knihy, přičemž Harry držel viteál. Oba dva ke mně zvedli svoje pohledy, ale já je ignorovala. Dopis jsem schovala do batohu a lehla si na svou postel, obličejem ke stěně stanu.

,, Lotty?" oslovila mě Hermiona, ale já se na ni ani neotočila.

,, Jsem unavená" řekla jsem, přičemž jsem se snažila znít co nejvíc přirozeně. I když to dle mého názoru nebylo zrovna přesvědčivé, Hermiona i Harry to pochopili a už se mě na nic neptali. Já tedy mohla zavřít oči, snažíc se potlačit slzy. I když mi hlavou běhalo plno myšlenek, nakonec jsem konečně upadla do říše snů. Ta noc, k mému štěstí, byla však bezesná.