slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 23 - Dobby je... šťastný.

Ocitli jsme se někde na pobřeží. Těžce jsem dopadla na zem, skoro mi to vyrazilo dech. Nebyla jsem na cestování zvyklá a moc jsem to neuměla. Nikdy jsem to totiž nepotřebovala. Byla jsem sice ráda, že jsem se dostala ze sklepení (a co si budeme, celkově Malfoyovic sídlo není zrovna nejútulnější místo), ale nechtěla jsem tam Draca nechat. I když vím, že by se mnou neutekl, chtěla jsem ho ještě jednou vidět. O samotě.

Když jsem se trochu vzpamatovala, rozhlédla jsem se po ostatních. Pomalu se už taky zvedali ze země a kontrolovali jeden druhého. Zrak nám všem však spadl na Dobbyho. Malého, domácího skřítka, který si momentálně držel velkou bodnou ránu, kterou způsobila Bellaxtriina dýka. Ze skřítkové hrudi se už teď valilo spoustu krve. Sotva jsem zalapala po dechu a vystrašeně jsem se otočila na Rona s Hermionou. Harry už roztřeseně běžel za Dobbym, který mu doslova padl do náruče. Zakryla jsem si ústa rukou.

,,Vydrž, jen vydrž.." šeptal mu. ,,Hermiona má něco v tašce... Hermiono! Tak dělej! Pomoz mi..." snažil se Harry přijít na způsob, jak Dobbymu pomoct. Nám všem už ale došlo, že tady nic nezmůžeme. Dobbymu by nepomohla žádná z Hermioniných medicín, a to ani kdyby byla doopravdy doktorka. Smutně jsem se na Harryho s Dobbym podívala a záporně jsem zakroutila hlavou. Zvedla jsem se ze země a přešla jsem za nimi. Pohladila jsem Dobbyho po hlavě a smutně jsem se usmála. 

,,Je to tak nádherné... Být tu s přáteli. Dobby je... šťastný... že je se svým přítelem. Harrym Potterem." řekl Dobby a vydechl naposledy. Harry si jeho malé tělíčko přitiskl na sebe a slzy se linuly po jeho tvářích. Ani já už jsem je neudržela. Utírala jsem si líce a pozorovala jsem Lenku, která šla za námi.

,,Měli bychom mu zavřít oči, nemyslíš?" zeptala se mě a já jsem přikývla, stejně jako Harry, a Lenka Dobbymu stáhla víčka, přičemž ho jemně pohladila po čele. ,,Tak. Teď vypadá jakoby spal" řekla Harrymu, který stále nemohl utišit svoje vzlyky. Chápu ho - Dobby tady pro něj byl už několik let. Vždycky se mu snažil pomoct a i díky němu jsme neumřeli. I když byl Harry hodně rozrušený, i přes to přikývl. 

Chvíli jsme seděli v tichu a mě se hlavou honilo spoustu myšlenek. Věděla jsem, Že musím zpátky do Malfoy Manor a najít Draca. Musím mu říct o viteálech. Musí to vědět, a musí to vědět dřív než Harry. Harrymu to řeknu až později. Až vymyslím, jak tuhle moji situaci vyřešit. Tak nějak doufám, že mi Draco pomůže, nebo že ho něco napadne. Nechci umřít... nechci. Už už jsem se chtěla zvednout, když Harry promluvil.

,,Chci ho pohřbít. Řádně. Bez kouzel.." řekl nám a já se rozhodla, že zatím zůstanu. Není teď vhodná chvíle, abych šla pryč. Natož zpět do sídla.

Harry šel najít vhodné místo a vykopat hrob, zatímco já s Hermionou jsme Dobbyho zavinuly do bílého prostěradla, které jsme našly v chajdě opodál, ve které jsme se rozhodli prozatím zůstat. Co se mého odchodu týče, neustále jsem nad tím přemýšlela. Napadlo mě, že bych možná odcházet neměla, že mě budou potřebovat. Ale na druhou stranu - oni si vždycky vystačili jen ve třech a jde to znát.

Když jsme Dobbyho pohřbili, hned jsem se vrátila do chaty. Hermiona s Ronem a Harrym se vrátili až o chvíli později. Bylo takové ticho, že byste mohli slyšet spadnout špendlík. Nikdo se ho ale nesnažil přerušit, dokud se Harry trochu neprobral ze svého truchlení ze ztráty přítele. Začal mluvit o viteálech.

,,Nevím, kam bychom se teď měli vydat.." začal, ,,ale musím pokračovat dál. Chybí nám ještě pár.." řekl nakonec a my přikývli. Povzdechla jsem si a zvedla jsem se ze křesla.

,,Půjdu si už lehnout. Budu nahoře, kdyby něco.." oznámila jsem jim. Na odpověď jsem ani nečekala.