slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 19 - tváří v tvář zlu

Hned jak Draco s Luciusem odešli, ve dveřích se objevila Narcissa s vlidnym úsměvem na tváři. Pokynula rukou, abych šla k ní, a objala mě kolem ramen. Začala mě odvádět dlouho chodbou, na jejíž konci jsem zase viděla Luciusem s Dracem. Šli před námi až do nějaké místnosti na konci. O chvíli později jsme dvoukřídlými dveřmi vcházely i my.

V místnosti už bylo několik lidí. Napravo Lucius s Dracem a Bellatrix, na levo stálo několik smrtijedů, které jsem ale ještě neznala. No a uprostřed toho všeho, v červeném křesle, jakoby se nechumelilo, si seděl sám Voldemort. Po jeho pravé ruce si to hověl jeho had, Nagini, kterého hladil po hlavě. Na mě se zatím ještě ani nepodíval.

Narcissa si šla stoupnout napravo a vzala Draca kolem ramen. Nelíbil se mi ten její pohled, který mi věnovala. Byl tak lítostivý... Bylo mi jasné, že mě tady nečeká super taťka-dcera pokec, ani žádné rodinné přivítání. Ale co mi může udělat?

Když se na mě konečně uráčil podívat, nechutně se usmál. Pokynul mi rukou, abych k němu přišla blíž.

,, Vítej, mé dítě" pronesl u toho a zašklebil se. Udělala jsem k němu jen krok.

,, Copak se mě bojíš? Dítě -"

,, Nejsem tvé dítě. Jsem dítě Toma Raddla, ale tím ty už dávno nejsi" řekla jsem mu a jeho úsměv mu z tváře zmizel. Ozvalo se však pár uchechtnutí z řad jeho stoupenců.

,, Tak podívejme se.. Ono by se to chtělo hádat. Roztomilé" konstatoval a rozesmál se. Začali se smát všichni smrtijedi, až na Malfoyovi. Ne, že by třeba Lucius měl ke mně nějaké extra sympatie, ale asi se mu tam chtělo být stejně tak, jako mě.

Draco se na mě díval zoufale. Snažila jsem se na něj moc nepoutat pozornost, ale nešlo to. Chtěla jsem se na něj dívat pořád. Přála jsem si, aby mě ujistil. Uklidnil. Tak, jak on to vždycky uměl. Když jsem ale uviděla ten jeho nejistý obličej a hrůzu ve tváři, moc sebevědomí mi to nedodávalo.

,, No, nebudeme chodit kolem horké kaše," promluvil a vstal ze svého pomyslného trůnu. ,,chci, aby ses přidala k mé armádě." pronesl a začal vytahovat hůlku. O krok jsem ustoupila.

,, Počkat, počkat, počkat... Za prvé - nemůžeš mi to přikázat jenom protože jsem tvoje dcera, a za druhé - já se k tobě a tvé armádě magorů nikdy nepřidám!" řekla jsem mu rázně.

Ani jsem se nestačila nadát a už mě síla z jeho hůlky tlačila ke dveřím. Cítila jsem tlak na hrudi, a hýbat jsem se nemohla. Zuřil, to bylo jasné. Ale já měla i tak navrch. Já věděla, že on neví. Já věděla, že nemůžu zemřít a že mě nezabije.

,, To nebyla otázka!" povolil hůlku a proud magie, který z ní vycházel a který mě tlačil ke dveřím, zmizel. Spadla jsem na nohy, ale rychle jsem se zvedla. Věděla jsem, že v tento den, v téhle místnosti, tetování smrtijeda nedostanu. I kdyby na mě měl použít kletbu cruciatus, která se mi pravděpodobně nevyhne nikdy. Je to jen otázka času.

,, Když to neuděláš, zabiju tě" pokrčil rameny a přešel k Nagini, kterou pohladil. Zasyčela.

Podívala jsem se na Draca, který suše polkl. Byl ještě bledší než normálně, ale snažil se působit chladně. Já ale věděla, že uvnitř ho to drtí a bolí. Moc. A nechtěla jsem, aby se o mě tak bál (nebo jen Voldemorta?), ale říct jsem mu to předtím nestihla. A ani nevím, jestli by to byl dobrý nápad.
Poodstoupila jsem o krok dozadu a pokrčila jsem rameny.

,,Fajn. Tak jo - zabij mě. Tak to udělej. Pošli na mě tvého hada, jen ať mě předevšemi pokouše. Ale tvým stoupencem já nikdy... Nikdy nebudu" řekla jsem mu sebevědomě a hrála jsem, že jsem naprosto klidná. V duchu jsem ale panikařila. Co když se maminka spletla? Nebo lhala? A on mě teď doopravdy zabije?

Strachovala jsem se. Ale jen do doby, kdy se otočil a znova se posadil. Chvíli seděl a mlčel. Nikdo se neodvážil vydat ani hlásku, ani jediné slovo. Všichni čekali na to, co Pán zla udělá nebo řekne. Všechny nás ale šokoval.

,, Narcisso, odveď našeho hosta zpátky do sklepení. Bez vody, bez jídla. Ona si to ještě rozmyslí." prohlásil a poslal nás pryč.