slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 13 - Lži nebo jen nepravdy?

,, Začni ty" pobídla Hermiona Harryho, když jsme všichni čtyři ráno stáli naproti medailonku a zoufale doufali, že půjde zničit obyčejným kouzlem. Tak nějak nám všem ale už došlo, že to jen tak nebude.

,, Diffindo!" zkusil Harry v podstatě roztrhnout medailonek, který na kamení před námi bouchnul a zůstalo se z něj kouřit.

S nadějí jsme se šli na něj podívat zblízka, ale bohužel jsme jen zjistili, že je medailonek naprosto v pořádku.

,, Incendio!" zkusila Hermiona medailonek zapálit, ale já se jen s povdechem vrátila za Ronem, který se tam s ovázanou rukou opíral o strom.

,, Myslíš, že něco z toho bude fungovat?" zeptal se pochybovačně, načež jsem se na něj s povytaženým obočím podívala. Hned mu došla moje odpověď, takže už ani nemělo cenu mu na jeho otázku odpovídat slovy.

,, Expulso!" zkoušel to Harry dál a dál. Bylo to ale k ničemu - všem nám už došlo, že je medailonek proti magii chráněný a jen se nám nepovede jej zničit.
,, Diffindo!" ,,Reducto!" Agresivně metal kletby Harry dál a stále doufal, že nakonec uvidí medailonek zničený. Nestalo se tomu tak. Proto Harry sebral medailonek ze země a dal si ho okolo krku.

,, Co to děláš?" zeptala se Hermiona zmateně.

,, Musíme ho opatrovat, dokud nezjistíme, jak se dá zničit" objasnil jí Harry.

,, No, a... Medailonek vznikl přece černou magií, že?" ujistila jsem se, načež mi Harry i Hermiona přikývli, ,, V tom případě - nedal by se tedy zničit opět černou magií?" vyřkla jsem moji teorii nahlas a Harry pokrčil rameny.

,, Je to riskantní. Ani jeden z nás nedokáže vyčarovat temnější magii než Voldemort" řekl Harry a já mu musela dát za pravdu. To by nezvládl snad nikdo.

,, To je zvláštní... Brumbál tě pošle najít všechny ty viteály, ale neřekne ti, jak je zničit.. Není ti to divný?" zeptal se Ron Harryho, ale ten se na něj jen nechápavě podíval. Pak se otočil a jakoby uraženě odešel směrem od nás někam do lesa. My jsme se s Hermionou a Ronem rozdělili. Hermiona zůstala někde v lese a četla knihu, ve které snad chtěla najít něco, co by nám mohlo pomoc a já s Ronem jsem se vydala do stanu - poslouchat rádio a doufat, že neuslyšíme špatné zprávy.

-

Ten večer jsem ani za nic nemohla usnout. Hermiona měla hlídku venku. Já už svou měla, zrovna před chvílí jsme se vystřídaly, ale já se necítila unavená. V hlavě mi leželo plno informací ohledně viteálů a hlavně hrozně moc otázek. Vůbec jsem nevěděla, jestli mám někomu o sobě jako o viteálu říct nebo ne. Uvědomuji si, jak je riskantní si tuhle zásadní informaci nechat pro sebe, ale bojím se. O sebe? Možná. Kdo by se nebál?

Potichu, abych nikoho nevzbudila, jsem se zvedla z postele a vydala se ven ze stanu. Hermiona seděla u ohně a nepřítomně se do něj dívala. Vypadala trochu smutně. Všimla si mě až když jsem si sedla vedle ní. Dala jsem jí ruku okolo ramen a Hermiona se o mě opřela. Byla to taková tichá terapie. Uklidnění beze slov, jaké jsme obě potřebovaly.

,, Všechno v pořádku?" zeptala se po chvilce, když jsem se odtáhla z objetí.

,, Ano, všechno v pořádku" usmála jsem se na ni, pak mi ale úsměv klesl. ,, Ty jsi v pořádku?"

,, Ano. Přežívám" smutně se usmála a pokrčila rameny. ,, Ale mám pocit, že tebe něco trápí... Nemám pravdu?" zeptala se, jakoby byla vševědoucí a já se musela pousmát. Měla pravdu, jako vždycky.

,, Možná... Potřebuji ti něco říct" přiznala jsem naléhavě a Herm se ke mně jen víc otočila, aby mi mohla koukat do očí, a trpělivě čekala na to, co řeknu.

,, Četla jsem si dopis od mámy, co mi dal Brumbál. No... Zjistila jsem, že moje máma věděla o viteálech. Neví však o všech, napsala mi, že ví jen... tři" oznámila jsem jí, i když jsem si to trošku upravila. Hermioně se rozzářily oči.

,, Vážně? A jaké to jsou? A nepíše, jak se jich můžeme zbavit?" začala ze sebe chrlit jednu otázku za druhou.

,, To tam bohužel nenapsala, ale napsala, že ví, že Voldemort udělal viteál z medailonku Salazara Zmijozela,"

,, Ten máme" skočila mi do řeči Hermiona a já pokývala hlavou.

,,potom z diadému Roweny z Havraspáru a z Poháru Helgy z Mrzimoru" řekla jsem jí, co jsem věděla a Hermiona se upřímně usmála. Byl to ten nejšťastnější výraz, který asi mohla v této situaci vytvořit.

,, To je úžasné! Díky bohu, aspoň něco. Musíme tedy do Bradavic. Zítra to musíme říct Harrymu a Ronovi" radovala se. Trochu se zasekla, když si všimla, že já se jenom usmívám a nic neříkám. Upřímně jsem přemýšlela, jestli jí řeknu i o dalším viteálu, o kterém moje matka věděla.

,, Je tady snad ještě něco, co bys mi chtěla říct, Lott?" zeptala se mě Hermiona podezíravě, soudíc dle mého výrazu. Já se jí chvilku dívala do očí, než jsem se konečně definitivně rozhodla. Nemohla jsem jí nic říct. Možná jsem teď všechno ohrozila, ale záleží na tom ještě vůbec?

,, Ne, Herm, to je vše, co jsem ti potřebovala říct" zalhala jsem a nasadila jsem falešný úsměv, díky kterému jsem dodala mé lži na věrohodnosti. Naštěstí mi to vyšlo.

Je ale neříkání celé pravdy vlastně lhaní?