slytherin mudblood 3 | draco malfoy

Kapitola 32 - Kletba smrti

Stála jsem uprostřed chodby a snažila jsem se uklidnit. Tohle není reálné, nemůže být. Jak to mohlo zajít tak daleko, že umírají naši přátelé a rodina?

Mám strach. Mám strach z toho, co se teď pokusím udělat, ale vím, že musím. Musím to aspoň zkusit, musím zkusit zabránit smrti dalších nevinných obětí.

Bez rozloučení či jakéhokoliv slova jsem se vydala vstříc Zapovězenému lesu. Nevím, co tam na Harryho čeká, ale vím, kdo tam na něj čeká. A to mi opravdu stačí k tomu, abych se strachy začala třást. Nikdy jsem nebyla odvážná. Věřím, že odvaha je věc marnivá a že v knihách se najde lehko, avšak v reálném životě to tak nefunguje. V reálném životě má strach každý.

Slzy mi tekly po tvářích, ale vyhýbala jsem se vzlykům. Nesmím před Voldemortem působit slabě, pokud chci mít alespoň nějakou šanci na přežití. A to já chci.

Pokračovala jsem hlouběji a hlouběji. Tma se kolem mě rozhléhala už od hradu jako černá smrt. Nechci zemřít, ale hlavně nechci žít ve světě, ve kterém jsem pro záchranu mých přátel nic neobětovala.

Věděla jsem, nebo spíš doufala, že Voldemort mě nemůže zabít. Byl by sám proti sobě. Ale i tak byla ta myšlenka smrti stále v hloubi mé mysli a pohlcovala mě víc a víc.

Čím dál jsem se blížila k Zapovězenému lesu, tím víc jsem se přesvědčovala, že musím být silná. Nesmím polevit ani se ohlédnout zpět. Teď je ta chvíle, kdy musím Harrymu pomoct a zabránit tomu nejhoršímu.

I když jsem se snažila nad tím nepřemýšlet a nepřipouštět si to, stále mě sužovala jedna věc. Co když se Harrymu nepovede Pána zla přemoct? Co když ovládne nejen Bradavice, ale i celý kouzelnický svět? Co pak bude se mnou? Bude mě držet ve vězení jako v trezoru, jako bych byla nějaká věc, která se nesmí poškodit?

Odmítala jsem tuhle myšlenku a dál jsem pokračovala do hlubin lesa. Slzy už jsem dávno zahnala a adrenalin, který momentálně koluje v mé krvi, mě hnal vpřed. Hůlku jsem měla v ruce nachystanou a byla jsem připravena bojovat. Blížila jsem se k místu, odkud jsem slyšela několik hlasů. Věděla jsem, že jsem tady a že už není cesty zpět. Schovala jsem se za strom a měla jsem v plánu čekat, co se bude dít dál. Musela jsem vyčkat na ten správný okamžik, protože uznávám, že můj plán nebyl moc promyšlený. Vlastně nebyl promyšlený absolutně vůbec.

Kromě několika smrtijedů, jejichž hlasy se šeptem prolínaly, jsem uviděla Harryho. Šel směrem k nim. Snažila jsem se přemýšlet, co teď, a když prošel okolo mě, zalapala jsem po dechu. Uslyšel mě a automaticky se otočil mým směrem. Než jsem dokázala já nebo on cokoliv udělat, cítila jsem sevření okolo krku. Ani nevím, který ze smrtijedů se mě zmocnil, ale věděla jsem, že jsem tomu moc nepomohla a že jsem momentálně nahraná.

,,Tak tady je máme. Copak jsi, Charlotte, nemohla po mně zdědit alespoň odvahu?" řekl Voldemort a všichni se začali smát. Nejvíc mě však znepokojoval smích Belatrix Lestrangové, který se jako děsivá a hodně špatná harmonie rozléhal po lese. Nic jsem na to neřekla.

,,Copak ty ses bála? Podívej se na Harryho, jak sám a odhodlaně stojí přede mnou. A podívej se pořádně, než jej protkne můj paprsek smrti..."

Začala jsem se vzpouzet a až teď jsem si všimla svázaného Hagrida. Začal křičet. Já se nemohla ubránit nutkání také projevit nesouhlas, ale nebylo to k ničemu. Samozřejmě. Slzy mi stékaly po tváři, když se Voldemort napřáhl a seslal na Harryho kletbu smrti. Teď už jsem histericky brečela. Všechno se sehrálo neskutečně rychle a já v koutku mysli litovala, že jsem něco neudělala dřív. Ale co? Vždyť jsem proti němu bezmocná. Harry byl jediný, kdo jej mohl přemoct.

Voldemortova kletba jej odhodila do zadu a on upadl. Harryho tělo zůstalo bezvládně ležet na zemi. Bože. Nevím, co jsem čekala, ale doufala jsem, že zázrakem je stále na živu. Zatím co se Belatrix snažila pomoct Voldemortovi na nohy, Narcissa se rychlým krokem rozešla k Harrymu.

,,Je mrtvý?" zeptal se Voldemort. Při této otázce už jsem hystericky brečela a snažila jsem se vytrhnout ze sevření... bůh ví koho. Narcissa se chvíli nad Harrym skláněla a pak prostě odvětila.

,,Mrtvý."

Opět jsem zalapala po dechu. Tohle je konec. Teď už nemáme šanci se zachránit. Harry byl jediný, který to mohl dokázat a teď tady po něm zbylo jen nehybné tělo.

Donutili Hagrida, aby jej vzal do náruče a všichni jsme se vydali směrem k hradu. Cesta mi přišla nekonečná. Pochopila jsem, že už nemá cenu se vzpírat, proto jsem poslušně šla s hlavou sklopenou k zemi. Modlila jsem se. Ani nevím k čemu, ani nevím ke komu, ani nevím, jestli někde něco je. Přála jsem si zmizet ze zemského povrchu. Chtěla jsem zemřít a byla jsem v to pevně rozhodnuta.