slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 9 - Rodinná večeře

Pohled Draca

Dopisoval jsem poslední řádky dopisu pro Charlotte. Nevím, kde teď je, ale věřím, že ji moje sova najde. Vím, jak je riskantní teď posílat dopisy do Bradavic, ale jsem si téměř jistý, že odešla s Potterem, Weasleyem a Grangerovou. Divil bych se, kdyby ne. Na to ji až moc dobře znám. Ta aby chvíli seděla na zadku, by se musela přivázat.

Chci se ujistit, že je v pořádku. Neviděl jsem ji ani nepamatuju, a nechci, aby si myslela, že se nezajímám. Je to právě úplně naopak. Myslím na ni celé dny a pomalu i noci. Od té doby, co mi Pán zla dal za úkol mu ji přivést, přemýšlím, co dál. Nikdy mu ji nedám. Ale jak to mám udělat, aby jsme nejlépe oba zůstali na živu?

Matce jsem všechno řekl, o mně a Charlie. Ona jediná mě dokázala pochopit. Po otci bych to ani nechtěl - nevím, co od něj v takové situaci čekat a nechci nic riskovat. Matka by se proti mně nikdy neotočila. Tím si jsem jistý. Nebo v to jen doufám? Sám nevím..

Každopádně jsem dopsal poslední slova a odložil jsem brk. Inkoust jsem nechal chvilku uschnout a vzal jsem obálku. Mezitím, co jsem čekal, až budu moct dopis do ní složit, jsem si rozehřál vosk, kterým dopis zapečetím. Nemusel jsem čekat moc dlouho, roztál rychle. Pak jsem jen dopis vložil do obálky, zapečetil, nadepsal Charlottiným jménem a byl připraven k poslání. Zatím jsem ho ale vrátil zpátky do šuplíku a šel na večeři, o které mi matka říkala před pár minutami. Moc se mi tam nechtělo, i když jsme tam měli být jen my tři. Mohlo to být taky horší - mohli se sejít smrtijedi i s Pánem zla. Když je tady, jsou to moje horší dny. Což je skoro pořád. Cítím se, jako bych žil jednu z mých nejstrašnějších nočních můr. Otázka však je - mám vůbec na výběr?

Když jsem došel dolů do jídelny, rodiče už na mě čekali u stolu. Němě jsem se posadil na své místo a v tichosti jsme se všichni pustili do jídla. Otec se na mě neustále díval. Znervózňovalo mě to. Co chtěl na mě najít? Nebo se jen díval, jaké zklamání se ze mě vyklubalo?

,, Draco, narovnej se" prskl po mně a já tak udělal. Nechtěl jsem dnes vyvolávat zbytečné hádky. Chtěl jsem se jen v klidu najíst, poslat Charlie dopis a jít spát. Nic víc, nic míň.

,,Můžeš mi říct, co celé dny děláš? Měl bys hledat tu holku. Pán zla ti snad něco nařídil, ne? Tak nezvorej další úkol. Jinak moc dobře víš, co nás čeká.. " řekl otráveně a já si povzdechl. Nervy mi skoro přetékaly, ale pořád jsem se držel. Jakž takž, ale držel.

,, Slyšíš?" zeptal se mě, když jsem jen tupě dál hleděl do jídla a jeho poznámky vůbec nebral v potaz. Už mi ale došla trpělivost a já už tohle nechtěl poslouchat.

,, Já se o nic neprosil!" vyprskl jsem, vidličku jsem hodil na talíř a naštvaně jsem opustil místnost.

Srdce mi bilo zlostí, kterou jsem v sobě měl. I když jsem pomalu ztrácel naději na klidný večer, do poslední chvilky jsem si myslel, že by se mohl stát zázrak. Co nechápe na tom, že každý den poslouchat nějaké kecy o "našem Pánu" je sakra unavující? Chci mít normální život. Nonrlani starosti, jaké mají obyčejní teenageři. Chci být s Charlie. A ne poslouchat to, jak bych neměl Voldemorta znovu zklamat, jinak půjdeme všichni pod křížek. Tohle doopravdy za potřebí nemám.

Šel jsem zpátky do pokoje, utírajíc si pár neposedných slz, které se mi ve směsici vzteku a smutku svezly po tváři. Otevřel jsem klec s mojí sovou, do zobáku jsem jí dal dopis pro Charlie a poslal jsem ji bůh ví kam. Snad ji najde brzo. Snad se znovu brzy uvidíme. A snad je Charlie na tom líp, než teď já. Snad mě nepotřebuje, protože já tam teď pro ni být nemůžu. A i kdybych mohl.... Teď tu nemůžu být ani pro sebe. A to je to nejhorší.