slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 6 - Svatba

Vyběhla jsem po schodech na horu do pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Zatímco všichni byli venku, já chtěla být chvíli sama. Hůlku mého dědy jsem si schovala do batohu a dopis od mojí biologické matky jsem si položila vedle sebe na postel. Seděla jsem na posteli a dívala se na něj. Tak strašně moc jsem ho chtěla otevřít. Ani nevím, co mě od toho drželo. Červená pečeť s podivným trojúhelníkovým znakem s kolečkem a čárkou uvnitř mě lákal. Něco mi připomínal. Někde jsem ho už viděla, tím jsem si jistá. Ale kde?

Nebyla jsem si jistá, co mi mohla ještě před smrtí máma napsat a docela jsem se toho bála. Proč? Sama nevím. Ale prostě jsem teď necítila na to, abych dopis otevřela. Proto jsem si ho schovala za hůlkou do batohu a šla za ostatními.

-

Seděla jsem u jednoho z mnoha stolů na Weasleyovic zahradě, kde momentálně probíhala svatba Billa a Fleur. Hostů tady bylo požehnaně, o zábavu postaráno a jídla a pití tolik, aby se každý mohl najíst i napít do sytosti. Já se ale nebavila. I když jsem jim to moc přála, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na ten dopis. A když jsem nemyslela na ten dopis, musela jsem myslet na Draca. Chtěla a potřebovala jsem ho vidět, tak strašně moc. Dělo se tolik věcí, že moje zmatená hlava polovinu nestíhala zpracovávat.

Brumbál, viteály, Voldemort.
Smrtijedi, ministr, dědictví.
Draco, Draco, Draco.

Bylo to jako nekonečný kolotoč a já se od toho prostě nedokázala oprostit. Potřebovala jsem si s někým prostě promluvit. Ne jen s někým... S Dracem.

,, Ehm.. Ehm.. " odkašlal si někdo vedle mě, čímž na sebe daná osoba upozornila. Přinutilo mě to zvednout zrak. Byla to Hermiona. Přisedla si ke mně, když viděla můj ztrápený výraz.

,, Jsi v pořádku?" zeptala se, i když sama znala odpověď. I přes to jsem jen pokrčila rameny. Nedokázala jsem říct pravdu.

,, Já.. Nevím. Jen mě asi trošku rozrušil ten dopis od matky, který mi Brumbál přenechal.." řekla jsem jí a Hermiona chápavě přikývla.

,, Už sis ho četla?" zeptala se, načež já záporně pokývala hlavou.

,, Necítila jsem se na to. Chci počkat na lepší příležitost" snažila jsem se usmát, i když to moc nešlo. Hermiona mi zoufalý úsměv oplatila a dál jsme vedle sebe seděly v tichu, každá ve svých myšlenkách.

,, Vím, že je asi hloupé se ptát, ale... věříš mu?" řekla najednou Hermiona a ani nemusela říct jméno, abych věděla koho myslí. Usmála jsem se a otočila jsem se na ni čelem.

,, Ano. Jako nikomu před ním. Vím, že by to neudělal. Věděla jsem to dávno před tím, než vy všichni. Nic z toho by neudělal, kdyby mu někdo dal na výběr" řekla jsem a stoupla jsem si.

,, Charlotte, já- nechtěla jsem tě-"

,, To je v pořádku, Herm, nic jsi neudělala. Jen.. Jen asi chci být chvilku sama" omluvila jsem se jí a rychlým krokem jsem odešla za stanu, směrem k Doupěti. Slzy jsem nechala volně stékat po tvářích. To opravdu musím být tak slabá? Musím být tak... citlivá, aby mě rozhodilo něco takového? Ptala jsem se sama sebe a upřímně jsem si ani na tyhle otázky nedokázala odpovědět. Prostě to nešlo.

Vyčerpaně jsem dopadla na gauč a poslouchala jen zběsilý tlukot mého srdce a hudbu z venku. Zakroutila jsem nad sebou hlavou a nohy jsem si přitáhla k tělu. Bez myšlenkově jsem zírala před sebe, když jsem skrze okno uviděla jasné zelené světlo. Okamžitě jsem popadla svou hůlku a batoh a vyběhla za ostatními do stanu.

Když jsem se tam dostala, všude byla panika a smrtijedi. Našla jsem Hermionu a ve zmatku jsme se chytly za ruce, abychom se vzájemně neztratily. Vtom jsme se přemístili i s Ronem a Harrym. Přišlo to tak nečekaně, že jsem myslela, že mě někdo zabil, abych byla upřímná.

Ocitli jsme se na silnici v Londýně, byť nás nesrazil autobus. V tu chvíli mě nejen zalila úleva, že jsem si vzala své věci, žiju a nesrazil nás autobus, ale hlavně strach o ostatní, kteří na svatbě zůstali.

,, Kde to jsme? " zeptal se Ron Hermionu, když jsme se prodírali zaplněnou ulicí.

,, Na Shaftesbury avenue. Chodili jsme sem s mámou a tátou... Nevím, proč jsem si na to vzpomněla... Tudy" zavelela nám Hermiona a my ji následovali. I když v Londýně bydlím, v téhle části jsem mnohokrát nebyla. Sama jsem moc nevěděla, kde jsme.
,, Převlékneme se" sdělila nám ještě Hermiona a otevřela svou kabelku, a pak se otočila na mě. ,, Dobře, že sis vzala své věci, dobrý nápad" zkonstatovala Hermiona a já jen přikývla. Vzala jsem svůj batoh a začala z něj vytahovat věci, stejně jako Hermiona ze své kabelky.

,, Jak jste sakra..? " divil se Ron, ale Hermiona ho hned zpražila pohledem.

,, Nezjistitelné zvětšovací kouzlo" objasnila mu.

,, Ty jsi fakt úžasná.. " vydechl Ron a já protočila očima. Že jsem radši nezůstala tam.. Je tam Draco? Pomyslela jsem si. Hned jsem ale tuhle myšlenku vytěsnila z hlavy. Nechci na něj teď myslet.

,, Vždycky se tak divíš?" usmála se Hermiona na Rona a on už nic neříkal. Pak jsme slyšeli nějaký zvuk, vycházející z Hermioniné kabelky.

,, Ou.. To budou knížky" zkonstatovala a já se zasmála. Někdy ji opravdu nechápu.

-

Seděli jsme v nějaké mini nonstop kavárně s několika šálky kávy. Seděla jsem vedle Harryho a dívala se z okna, jen poslouchala konverzaci golden tria.

,, A co všichni ti lidi na svatbě? Nevrátíme se tam?" zeptal se Harry a my se na něj šokovaně otočili, jakoby mu to pořád nedocházelo.

,, Šli po tobě. Jen bychom tím všechny ohrozili." vysvětlil mu Ron a Hermiona přitakala.

,, No a kam půjdeme teď? K Děravýmu kotli? " otázal se Ron a já konečně promluvila.

,, To je riskantní. Jestli se Voldemort zmocnil ministerstva, není to bezpečné-"

,, Ehm.." zastavil mě v mém vysvětlování Harry. Nadzvedla jsem obočí, abych mu ujasnila, že nechápu.

,, Jak jsi vůbec věděla, že si máš vzít své věci? Viděl jsem tě těsně před tím, než se to stalo. Šla jsi do Doupěte. Pak jsi přišla se svým batohem a přemístila jsi se s námi.. " řekl svou teorii Harry a já nevěřila svým uším.

,, Tys to věděla?" zeptal se nevěřícně Ron a já zalapala po dechu.

,, Zbláznili jste se? Jak by to mohla vědět?" zeptala se jich Hermiona a oni se na sebe jen podívali. Jejich pohledy mluvili za všechno. Jestli jsem někdy dřív cítila zklamání, bylo to nic oproti tomuhle...
,, Za to, že Lotty odešla do Doupěte, můžu já. Ptala jsem se jí na.. Nevhodné otázky" hodila po mně Hermiona nejistý pohled a já se na ni smutně usmála, snažíc se vypadat nad věcí.

,, Chtěla jsem být jen chvíli sama a možná už jít i spát. Pak jsem viděla to zelené světlo a-" snažila jsem se vysvětlit, ale hlas se mi zlomil. Opřela jsem se o lokty a snažila se zakrýt slzy. Harry mi dal ruku na záda, ve snaze mě utěšit. Cítila jsem se trapně..

,, Nejsem tak statečná, jako vy. Nevím, proč jdu vůbec s vámi. Stejně je mi jasné, že mě nepotřebujete.. " vydechla jsem nakonec a oni se na sebe vzájemně podívali.

,, Potřebujeme tě! Musíš jít s námi. Ty jsi víc než statečná, že jsi s námi vůbec šla. My.. My chápeme, že to máš těžké. Že jsi utekla z domu, taky to s Malfoyem.. Omlouváme se" řekl Harry a objal mě okolo ramen, proto jsem se mu opřela o hruď. Nakonec jsem jen přikývla, i když mě to upřímně moc neuklidnilo. Nechtěla jsem ale teď řešit mě. Všimla jsem si totiž zvláštních můžu, kteří přišli do kavárny.

,, Uhm.. Ty modráky se mi nelíběj" zkonstatoval Ron. Všichni jsme je sledovali, když vtom vytáhli hůlky a my jen tak tak stihli uhnout.