slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 4 - Vymačkaný citrón

Nebyla to vůbec příjemná jízda. Smrtijedi po nás šli už od začátku a my jen tak tak vůbec přežili. Hagrid v půlce cesty omdlel, tudíž Harry se snažil řídit a já metala kletby po každém, kdo se snažil nás napadnout. Zabili Hedviku... Ale my jsme to naštěstí zvládli.

Když jsme dorazili do Doupěte, paní Weasleyová s Ginny z něj vyběhly hned, jak nás uviděli.

,, Hagride? Harry? Charlotte? Kde jsou ostatní?" zeptala se paní Weasleyová a my se zarazili.

,,Nikdo jiný tu není?" zeptal se Harry.

,, Vrhli se na nás hned po startu, Molly. Neměli jsme šanci.. " vysvětlil Hadrid a Molly poraženecky přikývla.

,, No.. Aspoň že jste v pořádku vy tři" jemně se usmála.

,, Smrtijedi už na nás čekali, byla to past" vykládal si Hagrid s Molly dál, a já sledovala Harryho s Ginny, jak jdou k sobě. Nechala jsem jim tedy soukromí, ať už si chtěli říct cokoliv, a šla jsem s Molly a Hagridem do doupěte. Hagrid mě chytl ochranářsky okolo ramen. Všiml si, že se mnou celá akce trošku emocionálně zatřásla.

Vtom se do Doupěte přihnal Lupin s Georgem, který krvácel z ucha.

,, Propánajána" uháněla k němu Molly a položila jo na gauč. Dřepla jsem si k němu, nevnímajíc konverzaci Remuse a Harryho.

,, Georgi.. " povzdechla jsem si a smutně jsem se usmála. Přivřela jsem oči a sedla jsem si do křesla. Dech se mi zdráhal, tep se mi zvyšoval. Slzy se mi draly do očí a já si říkala : Je ještě někdo zraněný?

Bála jsem se odpovědi. Bála jsem se války a co nás čeká a věděla jsem to. Byla jsem vystrašená k smrti a bylo mi jasné, že je to zle. Nemůžu se bát. Se strachem nic nedokážu. Se strachem nedokážu proti otci bojovat, abych se mohla opět setkat s Dracem a být s ním už navždy...

Chytla jsem přívěsek od něj, který jsem měla celou dobu na krku, mezi prsty. Soustředila jsem se na svůj dech a na to, abych tenhle můj jakýsi záchvat paniky zastavila, nebo alespoň potlačila.

Všichni byli venku. Objímali se. Vítali se. Jen nikdo se nezajímal, jestli já jsem v pořádku. Nechtěla jsem nic strhávat na sebe, jen... Bylo až moc vidět to, jak málo mi kdo věří, a připadala jsem si, že vlastně nikoho nezajímám.

Zrak mi padl na George, který se na mě díval a i přes bolest se usmíval. Molly právě hledala nějaký šátek a věci na to, aby jej mohla ošetřit. Usmála jsem se na něj zpátky a zrak jsem sklopila do klína.

,,Máš strach, Charlie? To je dobře. Jen strach ti dovolí zabít nepřítele." řekl mi. Usmála jsem se na něj a sedla jsem si blíž ke gauči, abych ho mohla vzít za ruku.

,, Bolí to?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď. George se zasmál.

,, Teď už ne. Už tu bolest ani nedokážu vnímat" řekl, stále s úsměvem na rtech. Vtom se do místnosti nahrnuli všichni, co byli venku, a já tedy uvolnila místo. Sedla jsem si do křesla a sledovala a poslouchala ostatní.

,, Pošuk je mrtvý" řekl Bill a já ztěžka polkla. Kdo by byl řekl, že to bylo naposledy, co s ním mluvíme... Nikdy nevíte, kdy někoho vidíte naposledy. Navíc v téhle době. Co když už Draca neuvidím?

-

Ten večer jsem nemohla usnout. Proto jsem sešla z horního patra, kde jsem byla v pokoji s Harrym, Ronem a Hermionou, do přízemí ke krbu. Plameny z krby vytvářely jediné světlo v místnosti. Bylo mi to tak pohodlné. Vzala jsem si deku, která byla přehozená přes židli a dala jsem si ji okolo ramen. V prstech jsem si pořád hrála s přívěskem od Draca. Uklidňovalo mě to. Dívala jsem se skrz skleněnou kuličku.

Když jsem se však otočila směrem ke krbu, zatímco jsem se dívala skrze kuličku, všimla jsem si, že je tam asi něco napsáno. Přívěsek jsem si sundala z krku, abych do kuličky lépe viděla. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou jen nějaké znaky, ale když jsem našla správný úhel, uviděla jsem text.

Nikdy neměj strach ze stínů. Znamenají jen, že někde blízko svítí světlo.

Zalapala jsem po dechu a usmála se. Upřímně jsem nevěděla, jak se mám cítit. Bylo špatné se v tuhle chvíli cítit dobře? Bylo mi úzko, smutno. Ale zároveň mě tohle potěšilo u srdce a tak nějak jsem se cítila, že je Draco aspoň částečně se mnou. Přála jsem si, aby byl. Srdce mě bolelo při myšlence na něj..
Ještě chvíli bych ten přívěsek obdivovala, ale uslyšela jsem kroky. Schovala jsem se za gauč, aby mě dotyčný neviděl. Když dotyčný přešel blíž, poznala jsem, že to byl Harry. Vypadalo to, že má někam namířeno. Vydala jsem se tedy za ním.

,,Hej! Ty někam jdeš?" zeptala jsem se ho, když jsme byli tak dobrých deset metrů od domu. Pomalu mi začínala být zima. No jo, je super nápad jít teď v noci ven jenom v pyžamových kalhotách a tílku.

,, Nikdo další už neumře. Ne kvůli mně.." řekl Harry rozhodně a otočil se. Vážně si myslel, že odtud jen tak odejde? Uchechtla jsem se a šla jsem sa ním.

,, Kvůli tobě? Pošuk umřel kvůli tobě? George je zraněný kvůli tobě?" pochybovala jsem a Harry se zastavil. Pomalu se ke mně otočil zpátky.
,, Jsi možná vyvolený. Ale tady jde o mnohem víc. Vždycky šlo o mnohem víc!" vysvětlila jsem mu už trochu naštvaným tónem. Já možná jsem někdy, možná i často, sebekritická, ale tady mi to připadalo jako něco jiného.

,, Pojď se mnou" nabídl mi a já se zoufale uchechtla, nevěříc tomu, co právě teď řekl.

,, Opustit Rona? A Hermionu? Zbláznil ses? Bez nich nepřežijeme ani dva dny" pokrčila jsem rameny a zvážněla.
,, Navíc... Pořád máš hlídáček. A bude svatba!" připomněla jsem mu.

,, Mě nezajímá žádná svatba! Je mi líto, ale ať je číkoliv - já musím začít hledat ty viteály. Je to jediná šance jak ho porazit a čím déle tu zůstáváme, tím je silnější." máchal rukama Harry a říkal mi něco, co už dávno vím. Šla jsem k němu blíž, pomalu jsem se třásla zimou. Chytla jsem ho za ruce.

,, Ale dnes v noci ne. Hráli bychom mu do karet.." řekla jsem mu a zadívala jsem se mu do očí. Harry si povzdechl a po chvíli si shodil batoh ze svých ramen. Já se pro něj ohla a vzala ho do rukou. Otočila jsem se, abychom šli zpět do domu, ale Harry se k tomu vůbec neměl. Jen se na mě otočil.

Natáhla jsem k němu ruku s vírou, že ji přijme. Chvíli váhal, ale nakonec mě za ruku chytl a spolu jsme odešli zpátky do Doupěte.

,,Ví o tom? Totiž... Že jsou to kousky jeho duše, ty viteály. Když Brumbál zničil prsten, a ty deník Toma Raddla.. Musel něco cítit. Jestli chceme zničit ostatní viteály, musíme je najít.." konstatovala jsem, trochu přemýšlela nahlas.

,, Jenže kde jsou? Kde začít..?" povzdechl si Harry, když jsme vcházeli zpátky do domu.

V duchu jsem si povzdechla a nechala Harryho, ať jde zpátky do pokoje, sama jsem si sedla do kuchyně za stůl. Jednak z toho důvodu, že jsem chtěla mít jistotu, že se Harry přece jen nesebere a neodejde bez nás a z druhého důvodu - potřebovala jsem prostě chvíli klid. Tohle všechno bylo nad moje síly a schopnosti a já cítila, jak psychicky slábnu. Nevím proč, ale cítila jsem se... příšerně. Jako... Vymačkaný citrón.