slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 20 - metafora

,, Nevěřím tomu, nechápu to. To tě prostě nechal jen tak odvést zpátky?" ptala se mě Lenka den na to, snad už po desáté, a já na to jen přikývla hlavou. Měla jsem štěstí, že maminka mluvila pravdu. Myslím, že Voldemort nechce ani riskovat, že bych mohla umřít. Oslabilo by ho to a to je to poslední, co on teď chce a potřebuje. A i když bych mou smrtí leccos usnadnila pro Harryho, chci vymyslet ještě jiný způsob, jak se toho zbavit a přitom přežít. I když mám Harryho ráda a nechci, aby se mu něco stalo, tak Draca miluju a nemohla bych ho nechat samotného. Možná je to trochu sobecké, ale buďme upřímní - kdo by se jen tak nechal zabít?

Lenka s panem Ollivanderem, který seděl opodál opřený o sloup, pokývali hlavou a já přemýšlela, jestli jim mám říct pravý důvod toho, proč mě Voldemort ušetřil smrti či jakéhokoliv trestu, když teda nepočítám hladovku. Mísilo se to ve mně - šlo mi hlavně o to, aby to pro ně bylo bezpečné. Proto jsem nevěděla, jestli jim mám říct i o viteálech. Nakonec jsem ale uznala za vhodné to, že budu dál mlčet. Veritasérum je mocná zbraň, která by je s takovými vědomostmi mohla uvést do potíží. A to si já na svědomí vzít teda nechci.

,,Víš, měla jsi štěstí. Ale musíš si dávat pozor. kletby Cruciatus se tady nikdo nebojí a neváhají ji použít. Raději si nejdřív důkladně promysli, co chceš říct, a až pak otevři pusu. Je to tak lepší. bezpečnější." poradila mi Lenka s obavami a já se na ni vlídně usmála a pohladila jsem ji po ruce. Věděla jsem, že se o mě bojí, a to i já o ni. Stejně tak jako o moje rodiče, Harryho s Ronem a Hermionou, nebo o Draca. V hlavě mi vždycky běží ty nejhorší scénáře a já už je vidím umírat mi před očima. 

Dál jsme seděli v tichu, každý potopený do svých myšlenek. Domácí skřítek Lence a panu Ollivanderovi před chvilkou donesl prosté jídlo a sklenici vody, s tím, že je sledoval dokud vše nedojí, aby mi nemohli nabídnout a rozdělit se. Já tedy skutečně zůstala o hladu, ale zatím mi to nevadilo. Ještě jsem hlad neměla.

Opřela jsem se o zeď, hlavu jsem zaklonila co nejvíc to šlo. Snažila jsem se nadechnout čerstvého vzduchu, ale jediné čeho se mi dostávalo byl zatuchlý sklepní vzduch plný prachu. To i nahoře se mi dýchalo líp, i když se mi strachy stahovalo hrdlo. Tady, ještě k tomu ve stísněném prostoru s dvěma spoluvězni se dýchá poněkud obtížněji. Dál jsem odpočívala, dokud mi víčka neklesla a já se nenechala unášet rájem lákavých snů a nočních můr.

-

,,Hej, Lotty, vstávej," vzbudila mě ruka na mém rameni, která se mnou třásla. Zmateně jsem zamžourala do šera a spatřila jsem samozřejmě Lenku, koho jiného. 

,,C-co? Co se děje, Lenko?" zeptala jsem se ospale, Lenka se netvářila ani vyděšeně ani v panické hrůze. Naopak, její obličej zdobil jemný úsměv, vyplňující dolíčky ve tvářích.

,,Nic, hlavně klid. Ale... Máš návštěvu" oznámila mi a hlavou kývla k vstupním dveřím. Zvedla jsem se a vydala jsem se k mřížím, za kterými nás  drží. Už zdálky jsem poznala vysokou hubenou postavu v obleku a platinové vlasy.

,,Draco? Co ty tady děláš, Pán zla tě poslal?" zeptala jsem se s obavami, ale Dracovo zakroucení hlavou a menší, sotva patrný úsměv mě uklidnil. Kdyby se něco dělo, opět by se tvářil vyděšeně nebo zaraženě.

,,Ne, ne, Charlie. jsem tady vlastně tajně. Přinesl jsem ti nějaké jídlo. Sklenice vody by asi byla teď moc nápadná, ale slibuji, že příště donesu i to" usmál se na mě a přes mříže mi podal sáček s jablkem a kusem chleba. Vděčně jsem se na něj usmála a věnovala jsem mu pusu na tvář, která byla taktéž věnována skrze mříže. Ještě že jsou tam tak velké díry.

,,Ty jsi poklad, opravdu," oznámila jsem mu upřímně a sáček s jídlem jsem si položila na zem. Skrze mříže jsem protáhla ruce ven, abych ho mohla aspoň z části obejmout. On udělal to samé, tudíž jediné, co nás od sebe dělilo byly studené kovové mříže.

 Kéž by to byla metafora...

-

Dnešní kapitola je věnována herečce Narcissy Malfoyové, Helen McCrory, která dnes (16.4.2021) umřela na rakovinu ve věku 52 let. Ať odpočívá v pokoji.