slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 16 - Malfoy Manor trošku jinak

Seděla jsem na posteli a četla jsem si nějakou knihu, o které jsem si myslela, že by nám v hledání viteálů mohla pomoct. Už několik dní jsme na jednom místě. Zatím jsme se nechtěli přesouvat, protože vlastně ani nevíme kam. Hledala jsem nějakou nápovědu, indícii, cokoliv. Bohužel zatím bylo vše marné..

Před obědem jsem se s Ronem domluvila, že zajdu na dřevo na oheň. Byli jsme v lese, tudíž to nebyl žádný problém. Navíc bylo sucho a dřeva dost. Nemusela jsem jít ani moc daleko.

Když jsem se vracela ke stanu, uslyšela jsem za mnou jakoby praskání větviček. Vyděšeně jsem se otočila, ale nikoho jsem neviděla. Když už jsem si myslela, že to byla nějaká zvěř, zvuk se ozval znovu.

,, Rone?" vyřkla jsem do prázdna, ale odpovědi se mi nedostalo. Bylo to zvláštní. Znova jsem se okolo sebe rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla. Chtěla jsem se tedy vrátit zpátky do stanu, když na mě někdo zezadu vyslal zaklínadlo.

,, Mdloby na tebe!"

-

Probudila jsem se s ostrou bolestí hlavy. Chvíli mi trvalo, než jsem mohla otevřít oči nebo narovnat nohy, ale když už jsem to dokázala, posadila jsem se. Vůbec jsem ale nevěděla, kde jsem a co tu dělám. Ani jsem si nedokázala vzpomenout, co se vlastně stalo.

Všude okolo mě byla tma. Jediné světlo vycházelo z velmi malých okének po stranách. Byla jsem ale v tmavší části, kam světlo z oken už nedosáhlo, proto jsem si neviděla ani na špičku nosu. Zkusila jsem se postavit, ale znovu mi píchlo ve spánku. Chytla jsem se za něj a zaskuhrala.

,, Haló? Haló, je tady někdo?" ozval se z druhého konce místnosti známý hlas, a kroky se začaly přibližovat. Nejdříve jsem si myslela, že blouzním, ale když jsem před sebou uviděla bosé nohy a dlouhé blonďaté vlasy, štěstím jsem se skoro ani nadechnout nemohla. Jakmile to bylo možné, postavila jsem se na nohy.

,, Lenko! Já jsem tak strašně ráda, že tě vidím!" zvolala jsem k dívce stojící přede mnou a ta se jistěji dostavila až ke mně. Ve vteřině mě sevřela v objetí, které jsem jí s úlevným pocitem na hrudi opětovala. Skoro jsem si neuvědomila, jak moc mi chybí, dokud jsem ji zase neměla u mě. Ale kde to vlastně jsme?

,, Co tady proboha děláš? Co se stalo?" začala panikařit, když se odtáhla. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a nakrčila obočí.

,, No.. Já byla v lese s Ronem, měli jsme hledat viteály. Rozdělili jsme se s Harrym a Hermionou.. Je to složité. No a byla jsem pro dřevo, a.. pak.. Ja nevím.." povzdechla jsem si a snažila jsem se natáhnout tak, abych aspoň trošku viděla z okének. Byly ale moc vysoko, viděla jsem jenom trávu.
,, A co tady vůbec děláš? A kde že to vůbec jsme?" otočila jsem se zpátky na Lenku. Chvíli mlčela, než mi byla schopná odpovědět.

,, Zatkli mě, protože taťka psal do Jinotaje texty na podporu Harryho Pottera. Měl to být pro něj trest," pohlédla Lenka na špičky svých nohou a pak pokračovala, ,,no, a.. Nevím to jistě, ale podle všeho bychom měly být ve sklepení Malfoy Manor. V domě Dracovy rodiny" zamumlala a mě jakoby srdce vynechalo úder.

Chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám na to říct. V hlavě mi běhaly myšlenky na Draca a na to, že právě teď jsme si nejblíž, co jsme si za poslední dobu byli. Ale taky mě napadlo, že mě lapkové unesli pro Voldemorta, který se mě dřív nebo později bude snažit dostat na svou stranu. Byla jsem teď jistější, že mě nezabije, když jsem věděla, že jsem jeden z viteálů. Musím toho někdy využít, ale hlavně najít způsob, jak ho ze mě dostat a tím i oslabit samotného Voldemorta.

Být zavřená ve sklepení domu mého kluka určitě nebylo jednou z možností, jak poznat Dracovu rodinu, ale myslím, že se tomu už nevyhnu. Pořád budu raději čelit pohledu Luciuse ve vězeňských poutech, než snášet kletbu Cruciatus od Belatrix, zatímco by mi můj otec vnucoval znamení zla. Navíc - třeba uvidím i Draca..

,, No.. Tak fajn, a.. Jak se odtud dostaneme? Zkoušela jsi už něco? Jak dlouho tu jsi?" vychrlila jsem na ni spoustu otázek a čekala jsem na odpovědi. Úplně se mi tady nechtělo zůstávat.

,, Počkej! Nejsme tu samy.." popadla mě za ruku a vedla mě s sebou hlouběji do sklepní kobky. Je mnohem větší, než jsem si představovala. Za jedním z mnoha sloupů, co to tady celé podpírali, seděl mnou velmi známý prodejce hůlek - Ollivander - a nějaký skřet, kterého jsem ale neznala.