slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 25 - pravda (15+)

Přemístila jsem se kousek od Malfoy Manor. Nechtěla jsem, aby mě někdo hned zahlédl, a musela jsem se trochu vzpamatovat. Moje přistání totiž neproběhlo zrovna hladce, ale těžce jsem dopadla na zadek. Jako vždycky.

Trochu jsem se oprášila a tupá bolest už pomalu ustupovala. Začala jsem přemýšlet, jak to vlastně všechno udělám. Nemůžu jen tak přijít a ani se tam nemůžu vplížit. Nevím ani, kde je Dracova ložnice. Musím ale vymyslet něco rychle, nechci tady trávit moc času. Bojím se, že bych stejně nakonec skončila dole ve sklepení. A myslím, že by to nebylo zrovna příjemné. Rozhodla jsem se tedy trochu zariskovat.

Na hlavu jsem si přehodila kapuci a vydala jsem se směrem k Malfoy Manor. Byla jsem ze zadní strany, tudíž jsem se dostala přes vysoký plot a hledala jsem nějaký boční vchod do vily. K mé smůle jsem ale nic nenašla, tudíž jsem musela přední branou. Jediný problém však byl, že byla za všech okolností hlídaná. Nebyla šance, že bych se dovnitř dokázala vplížit. Musela jsem tedy zkusit něco jiného a doufat, že netrefím zrovna ložnici Dracových rodičů.

Zahrabala jsem ve svém batohu, ze kterého jsem vytáhla dlouhé lano. Pomocí kouzla jsem ho připevnila k jednomu z mnoha oken a ujistila jsem se, že je to pevné. Pak jsem začala lézt nahoru. Bylo to mnohem obtížnější, než jsem si myslela. Nejdřív mi vůbec nešlo vylézt, ruce jsem už měla celé spálené od provazu. Čím víc jsem se snažila, tím to bylo horší. Musela jsem to ale zvládnout, protože jiná možnost mě nenapadala. Cítila jsem se bezradně, ale nakonec jsem se nahoru dokázala vyškrábat.

Vylezla jsem na venkovní parapet a okno jsem otevřela. K mému štěstí jsem se ocitla v místnosti plné knih. Žádný Lucius ani Narcissa ani nikdo stejně nevhodný na obzoru nebyl. Okno jsem za sebou opět zavřela a provaz jsem vrátila zpátky do batohu, hlavně abych za sebou nenechala žádné stopy. Potichu a opatrně jsem se vydala ke dveřím. Chvilku jsem váhala, zdali-pak mám vzít za kliku, nakonec jsem se ale odhodlala. Vyšla jsem na dlouhou chodbu. Všude byla tma a nikde naštěstí ani živáčka. Počítala jsem s tím, že budou mít nějaké hlídky nebo že někdo nebude spát, ale zatím jsem byla ráda za čistý vzduch. Mohla jsem se dát do hledání.

Prošla jsem okolo několika velkých dveří, ale ani jedny nevypadaly jako dveře od ložnice nebo obyčejného pokoje. Pokračovala jsem tedy do druhé chodby, kde už to vypadalo poněkud lépe. Přišla jsem k prvním potencionálním dveřím, ale bála jsem se je otevřít. Chvíli jsem opravdu váhala, ale nakonec jsem je otevřela. V pokoji ale nikdo nebyl. Pokračovala jsem teda dál. V dalších dveřích už někdo byl, ale velmi tvrdě spal. Draco to určitě nebyl. Bála jsem se, že někoho probudím nebo že mě někdo na chodbě uvidí. Musela jsem být tedy rychlá. Zkoušela jsem to dál. Pokoj od pokoje jsem byla zoufalejší a zoufalejší. Nakonec jsem ale konečně otevřela dveře od pokoje, který mi hned prozradil, komu patří. Ve svitu měsíce se totiž odrážela zelená barva na stěnách a na polštáři byly vidět platinové vlasy. Kámen mi spadl ze srdce.

Vešla jsem dovnitř a dveře jsem za mnou potichoučku zavřela. Přešla jsem k posteli, na které Draco spal a posadila jsem se na ni. Byl to on. Vypadal tak klidně a bezstarostně, byla jsem za to ráda. Mohl se alespoň klidně vyspat, když mu nikdo nedal pokoj během dne. Až mi bylo líto ho budit, ale musela jsem. Jemně jsem tedy zatřásla s jeho ramenem a šeptem jsem pronesla jeho jméno. Žádné velké reakce jsem ale nedočkala, zkusila jsem to tedy hlasitěji a intenzivněji. Konečně to zabralo a Draco otevřel zmateně oči. Zíral na mě chvíli jako na přízrak, než mu došlo, že jsem opravdu tady. Hned jak se vzpamatoval, objal mě.

,,Charlie, co tady... jak ses sem..?" začal zmateně koktat.

,,Psst," odtáhla jsem se a věnovala jsem mu krátký polibek, ,,všechno ti vysvětlím. Potřebuji si s tebou ale promluvit, proto jsem tady. Je to moc důležité, Draco." sdělila jsem mu a on chápavě přikývl. Posadil se vedle mě a rukou si mě přivinul k tělu.

,,Charlie, proč jsi tady?" zeptal se a starostlivě se na mě podíval. Já mu dala ruku na tvář a chvíli jsem se mu jen dívala do očí, Věděla jsem, že mu musím všechno vysvětlit, to teď ale mohlo počkat. Konečně jsem ho měla u sebe, konečně byl tady. Byli jsme spolu a já si s ním nemohla jen povídat. Ještě o něčem tak vážném. Muselo to prostě počkat. Tak dlouho jsme spolu nebyli a já mu mu to musela vynahradit, vlastně i sobě. Políbila jsem ho. Druhou ruku jsem mu omotala kolem krku a vášnivě jsem mu věnovala své polibky. Draco ochotně spolupracoval, i když ho to ze začátku překvapilo. Po chvilce ale naše polibky přerušil.

,,Charlie-"

,,To počká." sdělila jsem mu mezi polibky a dál jsem ho líbala. Toužila jsem ho mít pořád blíž, i když to už nešlo. Draco ochotně spolupracoval a nic nenamítal, ani se už na nic neptal. Své ruce mi položil na boky, které zmáčkl. Sedla jsem si na něj obkročmo a nepřestávala jsem ho líbat. Upřímně jsem netušila, kde se to ve mně bralo, ani co to vlastně dělám. Sama sobě jsem se divila. Když jsem ale viděla, že Draco nebyl proti, našlo se ve mně ještě víc sebevědomí a vášně.

...

Když bylo po všem, leželi jsme v posteli, pod peřinou. Cítila jsem jeho horkou kůži na té mojí a cítila jsem se v bezpečí. Náš dech už se pomalu zklidnil, a leželi jsme v objetí. Nevěděla jsem, co mám říct. Cítila jsem tolik pocitů, tolik lásky a radosti, vůbec jsem nemyslela na to, s kým jsme pod jednou střechou. Teď mě to vůbec nezajímalo, ale věděla jsem, že si s Dracem musím promluvit o tom, kvůli čemu jsem vlastně přišla. A než vysvitne Slunce, musím být pryč.

,,Draco?" promluvila jsem na něj, měl přivřené oči. Nespal. Podíval se na mě a opřel se o lokty.

,,Copak?"

,,Musíme si promluvit o tom, proč jsem vlastně přišla" začala jsem a posadila jsem se. Peřinu jsem si přetáhla přes hruď. Draco netrpělivě čekal, co ze mně vypadne. Já sama jsem z toho byla nervózní.

,,Nevím, co všechno o tom víš nebo nevíš. Ale začnu od začátku a upřímně doufám, že tě to neuvede do žádného nebezpečí.." vydechla jsem a Draco mě chytl za ruce, aby mě ujistil. Jemně jsem se na něj pousmála a pokračovala jsem.

,,Když jsem ti říkala, že jsem nebyla v Bradavicích, vydala jsem se s Harrym. Ronem a Hermionou hledat viteály. To jsou kousky Voldemortovy duše rozpolcené a umístěné do různých předmětů. Celkově je jich osm. Dokud ale budou viteály nezničeny, Voldemort nikdy nemůže zemřít, vždycky se vrátí skrze ten kousek svojí duše. Proto musíme všechny viteály najít a zničit.." odmlčela jsem se, abych Dracovi dala prostor na otázky.

,,Takže... našli jste nějaké? Povedlo se vám je zničit?" zeptal se a já přikývla.

,,Ano, nějaké ano... Harry vycítí, když se jedná o viteál. Moje maminka mi napsala dopis, který mi měl Brumbál předat. Jelikož zemřel, zdědila jsem ho. Maminka tam právě psala o viteálech a o tom, že ví o čtyřech. Jde o diadém Roweny z Havraspáru, pohár Helgy z Mrzimoru a o medailonek Salazara Zmijozela. Ten poslední viteál, o kterém věděla, upřímně trochu děsí i mě, protože... jsem to já. Kousek své duše ukryl... do mě" řekla jsem s odporem a sledovala jsem Dracovu reakci. Úplně se mu změnil výraz v tváři, byl nechápavý.

,,C-cože? Znamená to, že... budeš muset zemřít, aby byl Voldemort poražen? To ne! Musí to jít i jinak.." začal panikařit, ale já se ho snažila uklidnit.

,,Věřím, že to půjde jinak. Musíme na něco přijít, ale musela jsem ti to říct. Chtěla jsem tě tak i poprosit o pomoc, jestli něco nevíš nebo jsi něco neslyšel.." zeptala jsem se nadějně, ale Draco jen záporně zavrtěl hlavou.

,,Nikdy jsem o tom dřív neslyšel, ale někde o tom zmínka být musí. Můžeme se zkusit podívat do knih, nějaké máme doma. A můžeme zkusit i bradavickou knihovnu, oddělení s omezeným přístupem. Tam určitě něco bude..." zamyslel se Draco a já přikývla, s obavami. Pořád jsem měla strach, že nic nevyjde a já... budu muset zemřít. Draco si mého ustaraného výrazu všiml a přivinul si mě blíž k sobě.

,,Neboj se, tobě se nic nestane. To bych nikdy nedovolil. Určitě to musí jít i jinak a já ti slibuji, že na to spolu přijdeme." ujistil mě a věnoval mi polibek na čelo. Nezbývalo mi nic jiného než mu věřit, což jsem udělala ráda.