slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 24 - hodně štěstí

Byla noc a já jsem ležela na rádoby palandě v chatce na pláži. Nespala jsem, nemohla. V hlavě se mi praly dvě strany a já nevěděla, na kterou se přiklonit. Chtěla jsem odejít, nechat všechny tam a vrátit se do Malfoy Manor. Ale mohla jsem vůbec? Mám vůbec takovou kuráž, abych to doopravdy udělala?

Odpověď sama nevím. Snažila jsem se to zaspat a vyřešit si to v hlavě ráno, ale nešlo to. Musela jsem se rozhodnout teď. Odkryla jsem přikrývku a posadila jsem se. Všude bylo ticho a tma. Jediné světlo přicházelo z malého, zaprášeného okýnka, kterým svítil měsíc. Hvězdy. Chvíli jsem na ně upřela svůj zrak. Bylo mi líto, že nic teď není v pořádku. Přála bych si, aby už bylo vše za námi a my mohli říct, že jsme to zvládli. Na to si ale ještě budeme muset počkat.

Zvedla jsem se a potichu jsem se převlékla. Vzala jsem si svoje věci, aspoň ty, co mi zbyly, a vydala jsem se ven z chatky. Snažila jsem se být co nejvíc potichu, abych nikoho neprobudila. Ještě chvíli jsem ale přemýšlela, že jim zanechám vzkaz. Rozhodla jsem se však, že se ušetřím pozdějších výčitek a vydala jsem se směrem od chatky.

Nešla jsem ani pár sekund a už se za mými zády zaklaply dveře. Otočila jsem se a k mému překvapení za mnou běžel Harry.

,,Kam si jako myslíš, že jdeš?" zeptal se mě bezkompromisně a rozhazoval u toho rukama. Povzdechla jsem si a frustrovaně jsem si promnula kořen nosu. Tomuhle jsem se mohla vyhnout.

,,Harry, já... Ty víš, že musím zpátky. Musím s Dracem mluvit ještě před válkou. Je mi to líto..." vysvětlila jsem a chtěla jsem se vydat dál. Harry mě ale zastavil.

,,Ne, Charlotte, ne. nechoď pryč. Dobby je mrtvý jen aby nás mohl zachránit a ty se tam chceš vrátit?! Copak ti přeskočilo?!" vyjel po mně. Myslím, že oprávněně. ,,Byli jsme tam a Draco ti ani nepomohl!"

,,Není sebevrah!" vyjela jsem po něm. Tohle si mohl odpustit. On se jen ironicky uchechtl.

,,A ty snad ano? To, co teď děláš, je čistá sebevražda" vyčetl mi. Ve mně se všechno pralo. Mám mu říct co vím o viteálech? Mám mu říct pravdu? Nedokázala bych už teď odejít a nechat ho si myslet, že jsem je prostě opustila. Pořádně jsem se nadechla a vydechla, abych v sobě našla dost kuráže.

,,Harry, musím ti něco ukázat. Chtěla jsem ti o tom říct už dřív, ale nenašla se vhodná doba..." začala jsem a Harry nadzvihl nechápavě obočí. ,,Vím o viteálech něco, co vy ne"

,,O čem to mluvíš?" Jeho obavy teď byly zřejmé a oprávněné. Sundala jsem si batoh ze zad a kousek jsem popošla, abych našla vhodné místo, kam se posadit. Když jsem se usadila, rukou jsem poklepala na místo vedle mě, aby se posadil i Harry. On tak učinil a já tak mohla začít vysvětlovat.

,,Moje maminka o viteálech věděla. Věděla, že jich je osm, a že to jsou kousky Voldemortovy duše. Napsala mi to v dopise.." začala jsem a Harryho tvář se rozjasnila.

,,To je výborné! Aspoň konečně víme, kolik jich je. Napsala i co to je za věci? " zeptal se a já pokývala hlavou. Začala jsem vytahovat dopis z batohu.

,,Věděla jen o čtyřech. Diadém Roweny z Havraspáru, pohár Helgy z Mrzimoru, medailonek Salazara Zmijozela a já." Řekla jsem a nastalo ticho. Harry nejdřív nechápal.

,,Ty? Jak to myslíš, ty?"

,,Kousek své duše ukryl do té mé. Zatím nevím, co to pro mě znamená, jestli musím zemřít s ním nebo jestli se to dá nějak obejít... Chci na něco přijít, ale také to musím říct Dracovi ještě předtím, něž se potkáme na bitevním poli. Pak už totiž může být pozdě.." doteď jsem se snažila znít v pořádku a držela jsem se při sobě. Ale při té poslední větě už jsem to nedokázala a do očí se mi nahrnuly slzy. Ani ty jsem však už dál držet nemohla a svezly se mi po tvářích.

Harry mlčel. Nevěděl co říct, tak mě jen objal. Držel mě kolem ramen a nechal mě, ať se vypláču. Věděl, že to jediné pomůže k tomu, abych se uklidnila. Žádné slova na tohle stejně nepomůžou, jak by mohla? Musíme hlavně co nejdříve vymyslet, jak to uděláme. Musíme zjistit víc o rozpolcení duše a jestli je vůbec možné tohle přežít.

Harry se odtáhl a palcem mi setřel poslední slzy. Prohrábl si vlasy ze zoufalosti a nadechl se, aby mohl promluvit. Připadalo mi to, jakoby ani nevěděl co na to teď říct. Co si asi v tu chvíli myslel?

,,Lott, upřímně - nejradši bych tě nikam nepouštěl. Víme oba dva, jak moc je to tam nebezpečné, ještě navíc přemisťovat se sama není jen tak a ty v tom úplný přeborník nejsi. Ale chápu a vím, co pro tebe Malfoy znamená. Sice nechápu jak ani proč, ale vím, že je pro tebe důležitý a asi i ty pro něj. Měl by to vědět, ale nespoléhej se na jeho pomoc. Oba dva víme, že je to zbabělec a já nechci, abys byla zklamaná." Dořekl svůj názor a já jen přikývla. Batoh, do kterého jsem si hodila dopis zpátky, jsem si dala zpět na záda a stoupla jsem si. Harry udělal to samé.

,,Není to zbabělec," začala jsem, ,,a vím, že se mi bude snažit pomoct. Třeba něco bude vědět. Musím to risknout, i kdybych ho měla vidět naposledy." Pronesla jsem sebejistě a Harry na to neměl co říct. Věděl, že přemlouvat mě by stejně bylo zbytečné, protože jsem se už rozhodla.

,,Dobře. Vypadá to, že bych tě stejně nezastavil. Ale slib mi, že budeš opatrná a kdyby cokoliv, vrať se na bezpečné místo. Pošli sovu, kdybys na něco přišla. A slibuju ti, že se pokusíme něco zjistit a vymyslet." řekl mi a já se nepatrně usmála.

,,Děkuju Harry. Slibuju, že dám vědět, že je všechno v pořádku." objala jsem ho na rozloučenou. ,,Slib mi, že to vysvětlíš ostatním.." poprosila jsem ho a on jen přikývl a usmál se. Úsměv jsem mu tedy opětovala a kousek jsem poodstoupila, abych se mohla přemístit.

,,Hodně štěstí"

Slyšela jsem ještě předtím, než jsem ztratila pevnou zem pod nohama.