slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 26 - návrat čeká

Po tom, co se mě Draco snažil ujistit, že odpověď najdeme v knihách, jsme se vydali do jejich menší knihovny. Plížit se se po chodbách tak, aby nás nikdo neviděl, bylo pro mě hodně stresující. Hned mě napadlo, kdo všechno by nás mohl nachytat a co všechno by se mohlo stát. Nebylo by to dobré - jak pro mě, tak pro Draca. Už tak jsem ho přivedla do velkého nebezpečí tím, že jsem mu vůbec něco říkala. A z dost velké části je to moje vlastní sobeckost. Ale co jiného může dívka v nesnázích dělat, než obrátit se na svého chlapce?

Ale ať už byla Dracova útěcha sebevětší, zatím jsme v knihách nic nenašli. Ani o viteálech, ani o rozpolcení duše. Čím víc knih jsme prošli, tím víc se mě chytala panika. Napadalo mě mnohé - největším otazníkem však bylo to, jestli přežiju nebo ne. V tuhle chvíli jsem už ani nedoufala, že by se mohl stát zázrak. Že bychom najednou našli magickou knihu, která by vše vysvětlila a byla rovnou s přidaným návodem na to, jak neumřít. Začal mě sužovat smutek a úzkost. Se slzami v očích jsem zoufale zaklapla knihu a tvář jsem si schovala do dlaní. Sjela jsem do zaprášeného křesla a doufala jsem, že už nikdy nebudu muset otevřít oči. Než se mi stihly oči zaplnit slzami, ucítila jsem jemný dotek na obou mých ramenou.

Hřejivá, konejšivá náruč mého blonďáčka mě utvrdila v tom, že mě tady vlastně nic kromě něj už nedrží. Umřela bych, kdyby to byla potřeba, ale protože je tu on, tak nechci. Nikdy jsem si nemyslela, že by to takto mohlo dopadnout. Že já budu jednou plakat do jeho košile a doufat, že tuhle válku oba prežijeme. Prežijeme...

,, Sh, Charlie... Moje malá," sehnul se ke mně Draco a jemně mě políbil na čelo. Věděla jsem, že neví, co říct. Nemusel nic říkat. Teď se toho ani moc říct nedá. Myslím, že na tuhle situaci nepomůže ani racionální uvažování, ani "to bude dobrý". Stačí mi, když bude se mnou.

Posadil si mě na klín a já si zabořila hlavu do jeho ramene. Jednou rukou listoval v knize a druhou mě hladil po vlasech. Dovolila jsem si na malou chvíli zavřít oči a jen poslouchat svůj tlukot srdce, který se díky němu zvyšoval. Bum bum, bum bum. Tak rychle snad ani nikdy netlouklo. I přes to jak uklidňující to bylo, nemohla jsem přestat plakat. Byly to jen tiché slzy, které jsem ale zastavit nemohla.

Z mého klidného a uvolněného poslouchání srdce mě vyrušily dveře, které zavrzaly. Šokem jsem otevřela oči a stejně tak se lekl i Draco, který okamžitě vstal a skryl si mě za zády. Nemyslím si, že to bylo nějak účinné, ale vážila jsem si toho, že se mě snažil chránit.

Před námi se objevila Narcissa. Draco si úlevně oddechl, ale nenechal mě ani vykouknout z mého úkrytu. Narcissa se chvíli dívala na něj, pak jí ale zrak spadl na mě. Její obličej trochu pookřál a ona rychle, ale potichu, zavřela dveře.

,, Draco, zbláznili jste se? Dovedeš si vůbec představit, jak moc teď riskuješ? Tady přece nemůže být! Víš co by se mohlo stát, kdyby se Pán zla dozvěděl, že je tady s tebou?! " začala Narcissa potichu, ale naštvaně mluvit na Draca a já jen stála vedle něj a tupě zírala. Draco mě chytl za ruku.

,, Matko-" nestihl ani nic říct a Narcissa ho utla.

,, Nic neříkej. Musí hned pryč, než se něco stane.. " řekla, z části ustaraně, a já sklopila hlavu. Nevinila jsem ji, to ne. Já bych se taky bála o svého syna, kdybych byla na jejím místě. Nevěděla jsem ale, co mám teď dělat. Moje poslední naděje nevyšla.

Dracův stisk ale nepovoloval, naopak zesílil. Chtěla jsem ho pustit, ale on mi to nedovolil.

,, Matko, musíme jí pomoct. Jestli ne ty, tak aspoň já. Já- ji nemůžu nechat umřít..." poslední větu Draco řekl velmi potichu, všichni jsme ji ale slyšeli. Narcissin výraz ještě víc pookřál a a povzdechem k nám přišla blíž.