slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 18 - prosím

Pořád stál ve dveřích, já seděla na studené zemi. Dívali jsme se na sebe jako bychom se ještě nikdy neviděli, a přitom v tom bylo tolik emocí. Když Draco udělal první kroky ke mně, hned jsem se zvedla na nohy a doslova jsem mu vběhla do náruče.

Sevřel mě, tak pevně jako ještě nikdy. Cítila jsem jeho dech na mém krku a přeci jsem měla husí kůži z něčeho jiného. Byla jsem tak šťastná, že ho můžu alespoň vidět a obejmout. Že se můžu ujistit, že se mu nic nestalo. Že je v pořádku.

Ani jsem se nechtěla odtáhnout, když mě chtěl políbit. Držela jsem ho tak pevně, chtěla jsem ho mít u sebe. Do očí se mi draly slzy, když mi došlo, jak dlouhá a těžká doba to byla. Jak sám se musel cítit, stejně jako já a jak dlouho to budeme muset ještě vydržet.

Když už jsem i já uznala, že jsem ho pomačkala dost, kousek jsem se odtáhla. Nepouštěla jsem ho, a on nepouštěl mě. Podívala jsem se mu do studánkových očí. Po více jak měsíci to bylo, jako bych se mu do nich dívala poprvé. Minimálně jsem u toho měla stejné pocity.

Pak už jsem konečně přiložila mé rty na ty jeho. Motýlci v břiše jako by se mi zbláznili, mé tělo zalila neskutečná vlna štěstí a euforie. Bylo to až moc pocitů na mě, na malou vynervovanou holku, proto jsem už slzy neudržela a začaly se mi vozit po tváři jedna za druhou.

Líbal mě a já jeho. Bylo to, jako bychom se chtěli navzájem ujistit, že jsme opravdu tady a že se nám to nezdá. Měla jsem strach, ale s ním jsem se cítila v bezpečí. Doufala jsem, že Draco by mi vždycky pomohl.

Odtáhli jsme se a já jsem hlavu znovu vložila mezi jeho krk a rameno. Nic jsem neříkala, i Draco mlčel. Nevím, jestli jsme jenom nevěděli co říct, nebo jsme to nepotřebovali. Upřímně řečeno - já nevěděla, co říct. V hlavě jsem měla prázdno a jediné, na co jsem dokázala myslet bylo to, že máme jen pár minut než zase odejde. Nebo než odejdu já.

,, J-já.. " začal Draco a prohlédl si mě od hlavy až k patě. ,,U Merlina... To vám teď v Bradavicích nedají ani najíst?" zděsil se Draco a já se prohlédla. Nepřišlo mi, že bych nějak výrazně zhubla. Možná jsem měla jen větší oblečení, nebo to možná bylo vyčerpáním?

Každopádně jsem se na něj podívala zpátky a zakroutila jsem hlavou.
,, Nebyla jsem v Bradavicích.." přiznala jsem a Draco se plácl do čela.
Musím uznat, že ten jeho výraz byl docela vtipný.

,, Že mě to nenapadlo. Ty, aby ses jednou držela v ústraní a v bezpečí, to by se musel stát zázrak" konstatoval a já se uchechtla, znovu jsem omotala ruce okolo jeho pasu.

,, Ale no tak, blonďáčku, přece by ses o mě nebál. Navíc, ty máš co říkat. Ty bydlíš s Ty-víš-kým pod jednou střechou!" osočila jsem se a on protočil očima.

,, To sice ano, ale narozdíl od tebe, Mladá dámo, nemám na vybranou. Raději ani nechci vědět kde a s kým si byla... Vlastně, možná si to dokážu domyslet" odfrkl si a já se musela zasmát.

,, Draco, teď se nebudeme dohadovat.." položila jsem si hlavu na jeho hruď a pevněji jsem ho objala. Slyšela jsem jeho srdce, jak bije do rytmu. Buch-buch, buch-buch. Víc a víc rychle.

,, Máš pravdu. Vlastně jsem ti chtěl říct, jak moc jsi mi chyběla..." zašeptal mi do vlasů a já se culila jak sluníčko na hnoji. Hned mi ale úsměv pomalu klesal.

,, Draco, ty mě taky, neskutečně moc. A když jen teď pomyslím, že zachviličku zase odejdeš.." odmlčela jsem se a další slzy se mi nahrnuly co očí. ,,Co mě vlastně čeká? Co se bude dít?" zeptala jsem se ho a Draco se podíval do země. Když se pohledem vrátil k mým očím, tvářil se víc jak provinile. Lítostivě.
,, Draco?" znejistěla jsem.

,, Chce tě vidět, Pán zla. Chce tě vidět a chce, aby ses stala jednou z jeho stoupenkyň.." oznámil mi a já na něj chvíli zůstala hledět jako vyjevená.

,, Mám se stát smrtijedkou?" ujistila jsem se, načež mi Draco jemně přikývl. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se vymyslet, co budu dělat.
,, Co kdybych odmítla?" zeptala jsem se ho a on si povzdechl.

,, Charlie, to nesmíš. Prosím, neodporuj mu. Nikdy. Nedopadne to dobře. To, že jsi jeho dcera, mu bohužel nebere na krutosti.. Musíš udělat to, co ti řekne.. " začal mě přemlouvat a já ho mírně odstrčila. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,, Co prosím? To mu mám nechat všechno projít? To mu nemám dát najevo, že s ním vůbec nesouhlasím? Draco, já se bojím, ale ne jeho.." řekla jsem mu trochu naštvaně.

,, Ale Charlie, ty to nechápeš! On tě zabije.. Zabije! Nemůžeš mu odporovat, protože on nemá slitování.." pozorovala jsem ho, jak se mu mění emoce ve tváři a slzy se mu derou do očí. Zlobit jsem se na něj nemohla, chápala jsem ho. On neví, že mě Voldemort zabít nemůže, že by si tím uškodil.

,, Draco, já-"

,, To by stačilo" vešel do místnosti Lucius Malfoy a popadl Draca za límec. Začal ho vláčet ke dveřím. Ještě než odešel, zavolala jsem jeho jméno. Draco se jen otočil a jeho výraz ve tváři byl více než prosebný. Ještě než se za nimi zavřely dveře, uslyšela jsem tiché 'prosím'.