slytherin mudblood 3 | draco malfoy

kapitola 31. - Začátek konce

Nevím, jestli uběhly minuty nebo hodiny, ale mně to přišlo spíš jako dny. Ten nekonečně pokračující pocit bezmoci. Nikdo z nás neměl tušení, co se bude dít nebo co máme teď dělat. Zdálo se to všechno jako zlý sen, ze kterého se nemůžeme probudit. Bohužel pro nás to však byla realita.

,,Musíme rychle něco vymyslet." Vyblekotal Ron a marnivě u toho pokrucoval hlavou. 

,,Ale neříkej, Ronalde, na to bychom bez tebe nepřišli." Odvětila mu Hermiona. Ještě by určitě dodala nějakou další jízlivou poznámku, kdybych se jí do toho nevložila. 

,,Fajn. Harry, ty se běž podívat po tom viteálu. Zkus se někoho zeptat, třeba někoho z Havraspáru, jestli nemájí typ. Rone, Hermiono, vy se běžte podívat po něčěm, čím bychom tu věc mohli zničit. Třeba nějaké  zaklínadlo nebo mocnou věc. A já se pokusím zjistit situaci a pak se podívám po tom viteálu." Zavelela jsem s nadějí, že poslechnou. Nic velice nenamítali, ostatně všechno bude lepší, než sedět na zadku. Každý jsme se tedy vydali svou vlastní cestou.

Lhala bych, kdybych řekla, že nemám strach. Protože mám a to velký. Neměla jsem teď v plánu udělat to, co jsem jim řekla. Znova jsem mířila do knihovny něco zjistit o mém prokletí. Doufala jsem v něco lepšího, než je smrt.

Viděla jsem všchny zmateně pobíhat. McGonagallová sice zabezpečila hrad kouzlem, ale nebylo pochyb, že Pán zla bude silnější než jakékoliv obranné kouzlo, které se dalo vymyslet. Všichni jsme to věděli.

S hůlkou po ruce jsem se prodírala davem. Cesta do knihovny byla velice zmatená. Pořád jsem se někomu vyhýbala, ale spíš jsem do všech vrážela. Musela jsem se tam dostat co nejdříve. 

Když jsem tam však doběhla, nemohla jsem se tam dostat. Byla zavřená a aní kouzlo na dveře nefungovalo. Vydala jsem se tedy zpět a snažila jsem se vymyslet, co teď. Nechtěla jsem nikomu dalšímu o mém prokletí říkat. Bylo to příliš nebezpečné a já už jsem nikoho ohrozit nechtěla. Bloumala jsem tedy hradem ve víře, že mě snad něco cvrnkne do nosu. Vzpomněla jsem si i na Draca, když jsem rukou zavadila o stěnu. Jeho velkýý prsten zacinkal, jakoby se mi snaýil připomenout, proč tohle všechno dělám. Proč se vlastně snažím najít východisko.

Najednou mě polil zvláštní, temný pocit. Zastavila jsem se v pohybu, zatímco okolo mě stále pobíhali ostatní studenti. Já jsem jen stála a srdce mi bušilo. Hruď se mi svírala a hlava mi div nepukla. Cítila jsem ho. Cítila jsem, jak se blíží, jak mě cítí a volá. Nechtěla jsem ho poslouchat, ale mé tělo jakoby bylo zkamenělé. Byla jsem v křeči a každý kousek mé kůže mě pálil. Cítí to Harry taky?

Vší silou, co jsem ještě měla, jsem se navzdory bolestem rozeběhla. Běžela jsem hlava nehlava doufajíc, že to pomine. Nevnímala jsem okolní svět, dokud jsem neslyšela duté rány a tlak. Zastavila jsem se a podívala jsem se z okna. Pohled, který se mi naskytl, byla noční můra nás všech. Pán zla je tady a právě rozbíjí ochranný štít. Jeho je nastoupena a připravena bojovat.

Chvíli bylo ticho. Nikdo a nic se nehlo. První z Voldemortovy armády udělal krok. Nic se nestalo, což byl signál, že ochranný štít je opravdu zničený. Začal řev. Panika. Útěk. Smrtijedi se rozběhli a vnikli do hradu. Metali okolo sebe kletby jako pominutí a to byl pro mě jasný signál - najít Harryho. Začala jsem opět utíkat a tentokrát jsem se nezastavovala. 

Smrtijedi byli všude. Hůlku jsem už držela pevně v rukou a metala jsem kletby okolo sebe. Za sebou jsme jich měla minimálně tucet. Nemohla jsem zastavit, jiank by mě dostali a odvedli k Voldemortovi. Nikoho z nich jsem nepoznávala. Bylo jich moc. SNažila jsem se je setřást, zatímco jsem míjela plno mrtvých studentů, kterým už nebylo pomoci. Kličkovala jsem, dokud se mi nepovedlo se jich zbavit, ani pak jsem ale nepřestala se bránit, kdyby náhodou za mnou ještě někdo byl. Dál jsem však hledala Harryho a spol.

Nemohla jsem je nikde najít. Běhala jsem po hradu snad půl hodiny. Ptala jsem se všech, které jsem potkala. Nikdo nevěděl, kde jsou.

Najednou se mi zatemnilo před očima. Všichni do jednoho jsme se zastavili a čekali jsme, co se stane. Uslyšeli jsme ten příšerný, ledový hlas...

,,Bojovali jste statečně... ale marně. Tohle si nepřeji. Každá kapka prolité kouzelnické krve je marnotratností. Dávám proto své armádě pokyn k ústupu. Postarejte se o své mrtvé. Až se stáhneme... postarejte se důstojně o své mrtvé. Harry Pottere, teď mluvím přímo k tobě...Dnes večer jsi dovolil, aby umírali tví přátelé. Místo abys mi čelil ty sám. Neexistuje nic hanebnějšího. Přijď za mnou do zapovězeného lesa a postav se svému osudu. Pokud to neuděláš, pozabíjím bez výjimky muže, ženy i děti, kteří se tě přede mnou pokusili skrýt. Víš, že mi něco dlužíš. Tak s sebou vem i Charlotte, ať je celý tvůj dluh splacen jinak. než prolitou krví..."

Po těchto slovech jsem se celá v šoku posadila na schody. Okolo mě už nikdo nebyl. Možná jsem měla jít najít Harryho, ale neměla jsem sílu vidět všechny ty mrtvé. Bála jsem se, koho bych tam našla. Cítila jsem se slabá a bezmocná. Lehla jsem si na schody a nechala jsem slzy, aby mi volně stékaly po tvářích. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem je mít už dál otevřené a zírat na trosky hradu. Modlila jsem se, aby mě někdo zabil.

Bylo to, jakobych byla v polospánku, když mě našli Ron s Hermionou. Oba brečeli. Skoro jsem ani nechtěla vědět. kdo nás opustil. Po dlouhém zírání, konečně Hermiona promluvila.

,,Fred je mrtvý. Remus a Nymfadora jsou mrtví. Snape je mrtvý. Všichni umírají, Charlotte. Harry asi odešel do lesa." jakmile to dořekla, slzy se mi volně spouštěly z očí. Klesla jsem opět na schody a Ron s Hermionou se posadili za mnou. Nikdo nic neříkal a každý jsem si přemýšleli o svém. Já už nechtěla žít. Ne, když umřeli nevinní. Chtěla jsem bojovat, ale byla jsem připravena na prohru. Byla jsem připravena se zvednout a jít. Když jsem to udělala, uviděla jsem Harryho, jak stojí za námi.

,,Harry, kdes byl? Mysleli jsme, že jsi v lese." Oznámil mu Ron a všichni jsme čekali na jeho odpověď.

,,Tam jdu teď" Řekl prostě a pokračoval v chůzi.

,,Zbláznil ses? Ne!" Odporoval Ron. Neváhala jsem ani minutu a rozešla jsem se rychlou chůzí za Harrym.

,,Jdu s tebou!"

,,Jste na hlavu? Nemůžete se mu vzdát." Rozhazoval Ron rukama a Harry se zastavil.

,,Co se stalo? Co ses dozvěděl?" Zeptala se Hermiona. Došlo mi, že tím myslí myslánku se Snapeovými slzami, o které mi před chviličkou řekla.

,,Znám důvod proč slyším ty hlasy. Ty viteály... Nějakou dobu už to vím. A myslím, že ty taky.." Při poslední větě se podíval na mě. Polkla jsem. Hermiona začala brečet.

,,Půjdu s vámi" pronesla a Harry zakroutil hlavou.

,,Ne, zabijte hada. Zabijte hada a zbyde jenom on."

,,Ale, Harry..", snažila jsem se mu do toho skočit. ,,Charlotte, ty taky nikam nepůjdeš. Nejsi viteál, to já. Já je slyším, já jsem s nimi spojený. Ty ne. Ty můžeš žít. Pomoz Ronovi a Hermioně."

,,Ale co když se mýlíš? Co když nemáš pravdu?" Zeptals jsem se. Nechtělo se mi to věřit.

,, Vím, že je to tak, jak říkám. Musíte mi věřit."

Hermiona Harryho objala. Silně. Přidala jsem se k nim. Nevěřila jsem tomu, co Harry říkal. proto jsem měla plán. Nesměl o tom však nikdo vědět. 

Harryho jsme pustily a pak už jsme se jen mohli dívat, jak se vydal pos schodech dolů, vstříc Zapovězenému lesu. Vstříc smrti.