Bravery (Larry Stylinson)

35. Prasátko

/Z pohledu Harryho/ 

Šoural jsem se z nočního klubu s Niallem v patách, tedy aspoň myslím, že mi šel v patách, neohlížel jsem se. Můj bodyguard mě pořád postrkoval, abych si pospíšil, což nebylo moc dobré. Samozřejmě jsem toho nevypil tolik, jako Louis s Liamem, ale stačilo to na to, abych měl těžké nohy.

Vlastně ani nevím, kdy Louis odešel a kam šel, stejně jako Liam. V klubu jsme se moc neviděli, možná pár minut, ani si nejsem jistý, jestli zůstal celou noc ve stejném podniku.

Nastoupili jsme všichni do jednoho výtahu a vyjeli do našeho patra. Říkal jsem sice, že jsem toho moc nevypil, ale ten nepříjemný houpavý pohyb mi nedělal moc dobře. Hlasitě jsem si oddechl, když se zastavil a dveře se otevřely.

Šouravým krokem jsem se hrabal až k mému pokoji, kde jsem se se všemi rozloučil a odekmnul. Zapadnul jsem dovnitř a zabouchnul jsem za sebou.

V ten moment se pokojem rozlehl smích, ale takový štěkavý, jako by se někdo nemohl pořádně vykašlat a dávilo ho to. Hrozně jsem se lekl, ani nevím čeho. Jako že by mi přišel nějaký vrah, nebo zloděj do pokoje a teď se smál?

Ustoupil jsem o krok zpátky a začal na zdi hledat vypínač. Konečně jsem ho našel a v pokoji bylo najednou oslnivé světlo. Hledal jsem očima, toho narušitele, ale nikdo nikde nebyl. Terpve až jsem zklouznul pohledem k zemi jsem konečně zjistil kdo to je.

Louis

Ležel na koberci v nepřirozené poloze na břiše, levou nohu měl pokrčenou, téměř až pod bradou, druhou narovnou vedle té pokrčené,  levou rukou se držel za kolenou a pravou měl pohozenou někdě za zády, jako by snad ani nepatřila k jeho tělo.

"Pro boha, Louis! Co se ti stalo?" Zděsil jsem se a jedním skokem jsem klečel na zemi vedle něj, zapíral jsem se o lokty, abych měl co nejlepší výhled na jeho tvář.

Lou otevřel oči a upřel na mě jeho krví podlité modřenky.

"Jé, ahój." Vylezlo z něj se smíchem a pokoušel se mě rukou nahmatat. Nakrčil jsem nos, ovanul mě neuvěřitelný smrad z alkoholu.

"Ale bože Lou! Ty prasátko." Povzdechl jsem si a pokroutil nad ním hlavou.

"Co?" Stále se bavil a já nechápal, co je v téhle místnosti tak vtipného, aby se pořád chechtal.

"Vždyť jsi totálně na plech!" Mávnul jsem k němu rukou.

"Hehe, fakt?" Jsetli s tím smíchem nepřestane, tak do něj nacpu nějaké prášky na spaní ať je klid. "No možná trochu jsem, ale pšt! Nikomu to neříkej." Zašeptal, jako by mi svěřoval nějaké tajemství, které nesmí nikdo slyšet.

"Jak znám naše fanynky, tak o tom ví už půlku světa." Zamumlal jsem si pod nos. "Můžeš mi říct, proč ses tak zřídil?" Přidal jsem znovu na hlasitosti, aby mě slyšel.

"Snažil jsem se, aby svět nebyl tak studený." Vylezlo z něj.

"Co to blábolíš?" Pozvedl jsem nechápavě obočí.

"No jo, začal jsem u Liama, chtěl jsem, aby mu bylo teplo, tak jako mě a tobě, víš jak to myslím?" Bylo na něm vidět, že se ze všech sil snaží, aby mu bylo rozumět. Jazyk měl ale teda slušně těžký. "No ale on nechtěl, víš co mi řekl?" Nečekal na moji odpověď, mlel si dál svou. "Že miluje Soph, no chápeš to?" Jeho tvář najednou zvlážněla.

"Chceš mi říct, že jsi se snažil udělat z Liama gaye?" Vydechl jsem překvapeně a zděšeně. Napadalo mě milion možností, jak se o to pokoušel.