Bravery (Larry Stylinson)

27. Falešný úsměv

/HARRYHO POHLED/

Právě mě popadla jedla z mých lítostivých nálad. Ležím na posteli u sebe doma v Londonu a zírám do stropu s tiše stékajícími slzy po tvářích. Ani nevím, co mě to popadlo. Potřeboval jsem konečně odhodit tu stupidní masku a projevit trochu emocí. Před pár lety jsem si začal hrát na hrdinu, kterého nic nerozhází a který všechno vydrží. Dělám to kvůli Louisovi, kvůli fanynkám a možná i kvůli sobě. Odvracím tvář od reality a radši si svět maluji na růžovo. Zní to hloupě a naivně, ale  připadám si méně zranitelný. Navíc, nemůžu si dovolit být slabý, když mě Louis potřebuje. Svým chováním lžu vlastně i jemu, ale někdo z nás dvou to zvládat musí i když je to jenom přetvářka, tak mu tím dodávám jistotu a naději.

Náš managmenet dělá všechno pro to, aby nás zničil a jeden čas jsem měl pocit, že se jim to u Louise velmi dobře daří. Ale poslední dobou se vzpamatoval a snad jako by vzepřel. A myslím, že oslovení "Love," naši válku teprve započal. Udělal jsem velkou chybu, když jsem to neřekl ten den co jsme měli poslední koncert turné. To byla velká chyba. Ale neudělal jsem to, protože jsem viděl, že si tím Louis nebyl vůbec jistý a měl z toho strach a já nechci udělat něco proti jeho vůli. Už mě i napadlo, že bych se přiznal jenom já k mojí orientaci, abych nepřiznali přímo Larryho. Ale je mi jasné, že když se přiznám já, stáhnu sebou i Louise. Moje nové tetování, které jsem si včera nechal udělat, ale opět nasvědčuje k blížícímu se coming outu.

Kdybych řekl, že z toho nemám strach, tak bych lhal. Mám... mám velký strach, bojím se reakcí. Všichni na mě přestanou pokřikovat, "sukničkáři," ale nahradí to slovo za "buzerant". Děsím se toho, všichni se ke mě otočí zády. Odejdou naše fanynky, které nedokážou překousnout jaký jsem doopravdy.  

Lhal jsem Louimu o tom, že jsme dostali od Modestu povolení se přiznat a lhal jsem i o tom, že jsme měli dovoleno odletět na Bahamy. Nechtěl jsem aby se trápil. Já jsem si kvůli tomu vytrpěl dost. Nikdy jsem je tak nepříčetné neviděl, jsem o proti nim tak strašně malinky. To co následovalo po nedávném rozhovoru a autogramiádě, tak to bylo něco šíleného. Nikdy nepochopím, jak můžeme mít někdo sílu na to, takhle ubližovat lidem kolem sebe. Louis asi poznal, že moje návštěva u nich, před odletem do Paříže nebyla jen tak obyčejná návštěva, ale nikdy bych mu to nepřiznal. Má svých starostí dost a já nejsem ten co si může dovolit být slaboch. Navíc, jakmile se proflákne význam mého tetování, tak očekávám, že managmenet postoupí k fackám...

Na Louise už dokonce také zaůtočili a nějaké fanynky jsme už i ztratili. Bylo to kvůli jeho tričku s apple na podporu homosexuálů. Vyšel článek o tom, že Lou podporuje homosexuály, což je pravda. Donutili Louise, aby napsal na twitter odporné věci a podařilo se jim z něj udělat dokonalého homofobního blbečka. Viděl jsem, jak kvůli tomu fanynky pálí své lístky na naše turné, odebírají si Louise ze sledovaných, píší mu, že ho nenávidí a kdo ví co ještě... Lou byl dokonce viděn, jak jde do advokátní kanceláře, neřekl mi proč tam šel, ale bojím se, že se chystá regulérně vyhlásit Modestu válku.

Z mého uvažování a fňukání mě vytrhnul zvonící mobil. Hrabnul jsem po něm rychlostí světla, čekal jsem, že to bude Louis nebo Modest, ale byl to Liam. Hrozně jsem se lekl, že se něco stalo.

"Liame? Co je? Stalo se něco?" Vyštěknul jsem na něj okamžitě.

"Ne. Mělo by?" Nechápal moji reakci a já vlastně také né. Jsem ze všeho tak strašně vycukaný a vynervovaný, že moje chování je někdy opravdu směšné.

"Já nevím. Proč voláš?"

"Jenom, nezapomněl jsi, že jdeme na zkoušku Royal Variety Performance, že ne?" Ujišťoval se náš daddy.

"Ne, nezapomněl..." Promnul jsem si pravou rukou čelo.

"Super, vyzvedneme tě za chvíli před domem. Vezmi si ty věci na převlečení..." Připomenul mi něco, co jsem nechápal.

"Proč?"

"Máme se setkat s královskou rodinou, tak se máme převlíct."

"Jo vlastně, máš pravdu. Počkám vás před domem." Ukončil jsem hovor a odploužil se do koupelny umýt si studenou vodou moje napuchlé oči od pláče. Nemůžu si dovoli ukázat slabost. Potřebuji nahodit zpátky můj dokonalý falešný úsměv. Někdy mám pocit, že mě i ten úsměv jednou zabije. Zhluboka jsem se nadechl, popadl své oblečení a naskočil do auta, které už na mě čekalo.

"Je ti něco?" Zeptal se Liam, když jsem ho pomalu ani nepozdravil

"Je, jsem jenom unavený..." Zalhal jsem, to zabralo. Liam toho má taky dost, pořád nás někde honí a je to opravdu hodně vyčerpávající. Snad nejnáročnější volno jaké jsme kdy měli.

"Probudil jsem tě? Jestli jo, tak promiň, ale..." Začal se omlouvat.

"Ne, Liame, to je v pořádku, stejně bych musel vstát." Usmál jsem se na něj chabě a on jenom přikývl. Na místo kde se mělo všechno konat, jsme přijeli po pár minutách a z auta jsme vylezli nastejnou jako Lou se Zaynem a Niallem. Raději jsem počkal trochu opodál, aby nebyl problém, že jdu Louovi v patách. Letmo jsem zahlédl jeho vyhublou tvář. Louis, ač se zdá být už v pohodě, tak poznám, že v pohodě není. Je tak strašně zranitelný a když je toho na něj moc tak v něm bouchnout saze a začne být nepříjemný a trochu agresivní. Ale není to naštvanost, jenom bolest, kterou ventiluje svým způsobem a názorem.  Ať se chová jak koliv a usmívá se klidně na všechny strany, jeho oči ho prozradí, znám ho až moc dobře.

Moje srdce se rozpadá na milion částí, když ho takhle vidím. Můžu mít miliony, můžu mít nespočet oddaných fanynek, můžu mít spoustu domů, aut a já nevím čeho ještě, ale nic na světě bych si nepřál víc, než aby byla osoba, kterou miluji šťastná.

Moc dobře vím, že za každým jeho úsměvem a říkáním v rozhovoru jak se má skvěle, v něm něco umírá a já mu nedokážu pomoct. Je strašné jak může být člověk tak bezbraný. Jsme jen lidi a i my nepotřebujeme občas vydechnout a užít si trochu svobody, která je nám den za dnem víc a víc odebírána.

Neúmyslně jsem se přesunul při zkoušce na podiu vedle Louise, ale vražedný pohled muže, kterého jsem snad do toho dne nikdy neviděl, mě utvrdil v tom, že tam si stoupat nemám.

Přesunul jsem se tedy o místo bokem. Během zkoušky na mě začala dopadat únava a čekal jsem, že usnu snad i ve stoje a to mě ještě čekalo setkání s královskou rodinou.

Pochopitelně, že jsem se na to těšil, ale uvitál bych, kdyby to bylo v jiný den.

"Tak kluci, stačí, převlečte se." Zavelel Paul. Jsme jako svičené opičky, seskočili jsme z podia a šli se převlíkat. Zavedli nác do nějaké místnosti, která byla od podlahy až po strop krásně zdobená a postavili nás do řady jako nějaké trestance připravené k odstřelu.

Jako prvního jsem zahlédnul Williama. Je to velmi symptaický a od pohledu charizmatický muž a jeho žena Kate je nádherná. Samozřejmě, že tam bylo i spoustu dalších významných lidí, ale oni dva upoutali moji pozornost nejvíc.

Působili tak šťastně a bestarostně a bylo na nich vidět, že se opravdu hodně milují. Po očku jsem pokukoval po Louovi a přemýšlel jestli i já budu mít možnost se s ním někde takhle ukázat...

 A OPĚT SE K MÉ SBÍRCE POVÍDEK PŘIDALA DALŠÍ A TENTOKRÁT SLIBOVANÝ MPREG, KTERÝ NAJDETE POD NÁZVEM: I AM HERE FOR YOU (LARRY MPREG)