Bravery (Larry Stylinson)

46. Malý bráška

"Díky, mami," poděkoval jsem své mámě, která přede mě postavila talíř s obědem. Měli jsme moje oblíbené špagety, které uměla, přesně tak jak je mám rád, jenom máma.

"Jez." Pobídla mě a posadila se naproti mě, vedle Robina.

"Co podnikneme odpoledne, Harry?" Prohodil mým směrem Robin, když si namotával jednu ze špaget na vidličku.

"Vlastně, tati..." odmlčel jsem se na chvilku a přemýšlel jsem, jak se vykroutit z nějakých aktivit. "Asi se půjdu zašít ke mě do pokoje, napsat nějakou písničku, odpočinout si a tak." Podíval jsem se nejistě na tátu. Možná vám přijde divné, že říkám Robinovi tati, když svého vlastního otce mám, ale jednou to ze mě tak nějak omylem vyklouzlo a už to tak zůstalo, naučila se mu tak říkat i moje sestra Gemma, Robin byl šťastný, když jsem ho tak oslovil poprvé a já mu nechtěl kazit radost tím, že to bylo omylem.

"Odpočívat? Copak jsi neodpočíval do teď?" Vzhlédl ke mě.

"Ehm jo, snažím se dohnat těch pět let." Doplnil jsem moji odpověď chabým úsměvem, pravdou bylo, že jsem prostě nechtěl s někým trávit čas, ne teď, když jsem na to neměl vůbec náladu.

"Jsi jako medvěd v zimním spánku." Poznamenal.

"Robine." Sykla na něj máma a jsem si jistý, že ho i kopla pod stolem. Máma kolem mě našlapuje po špičkách, zachází se mnou jako s duševně nemocným, ale to já nejsem, jen se prostě ze všeho potřebuji dostat sám i když mi to trvá dlouho. "Dneska přijede Gemma, Harry." Připomenula mi máma dnes už podruhé.

"To já vím, volala mi a ty jsi mi to říkala ráno, pamatuju si to." Utrousil jsem a polkl obsah mých úst. "Právě proto si chci jít odpočinout, než přijede a bude mě někam tahat." 

"Podle mě by jsi neměl pořád zůstávat sám." Pokrčil táta rameny a věnoval se talíři. Nic jsem na to neříkal, snědl jsem ještě dvě sousta a beze slova odnesl talíř na linku do kuchyně.

"Ty už nechceš?" Zavolala za mnou máma.

"Ne."

"Vždyť jsi nic nesnědl." 

Hlasitě jsem si povzdechl a vrátil se do jídelny, abych si vzal ze stolu mobil.

"Tobě to nechutnalo?" Pitvala se v tom dál.

"Ne, bylo výborné, jen nemám moc hlad." Pokrčil jsem rameny.

"Ten tvůj apetit se mi vůbec nelíbí, Harry. Hubneš." Zamračila se na mě.

"Polepším se, slibuju." S těmi slovy jsem odešel. Pořád se někomu na mě něco nelíbí, "Harry nelíbí se mi jak se uzavíráš před světem.. Nelíbí se mi jak jsi pořád zavřený doma.. Nelíbí se mi jak se všem straníš.. Nelíbí se mi jak jsi pořád sám.. Nelíbí se mi jak málo jíš.. Nelíbí se mi jak jsi se změnil..." Bla bla bla..

Pořád se mnou má někdo problém a pořád mi to musí otloukat o hlavu. Je tohle snad důvod, proč mě Louis podvedl? Že se mu na mě něco nelíbilo? Že se mnou měl nějaký problém? Mohl mi to přece říct, změnil bych na sobě to co se mu nelíbilo..

Přišel jsem k sobě do pokoje a praštil sebou na postel. Není to tak, že bych se stranil, vycházím ven, fotím se s fanoušky, tak nechápu co je za problém.

 S Louis jsme se párkrát viděli v LA, svolil jsem k tomu, aby ke mě přišel na návštěvu, protože mě o to prosil a já mu nedokážu říct ne. Byly to divné setkání, většinou mluvil on já ho s vědomím, že až odejde bude mi ještě hůř než před tím, poslouchal. Většinu času ale trávil s jeho Freddiem, což samozřejmě chápu. Také bych se svým prvním dítětem chtěl být co nejvíc.