Bravery (Larry Stylinson)

23. Troska

Seděl jsem u sebe doma v obýváku v Londonu s jednou z mých přemýšlivých nálad. Nikdy není dobré když moc přemýšlím, mám z toho pak jenom depky a jsem zralý na skok z mostu. To by mi ale Zayn, který tady se mnou stále je, nedovolil.

Seděl jsem na té bílé kožené sedačce, která se protivně lepila na mé holé záda a tupě jsem zíral před sebe na vyplou televizi. Viděl jsem v ní svůj odraz.

Poslední dobou mám pocit, jako by všecko kolem mě, bylo jako ta vyplá televize, prostě nic, prázdný černý prostor. Místo kde jsem uplně sám, na všechno... Možná jako bych já sám byl v té černé televizi, uzavřený v prostoru, bez možnosti úniku. Snažím se, ale kam koliv se pohnu, tam narazím na překážku, která mi nedovolí posunout se dál. 

Dokonce ani Harry tam se mnou není... Jsem sám, nikdo mi nepomůže a nikdo mě nezná, nikdo nedokáže pochopit tak hlubokou a krutou bolest. Bolest, která není fizycká, ale psychická, bolí víc jak zlomená noha a dá se těžko léčit. Jsem slabý... jsem slabý protože nejsem schopný říct dost! Nedokážu tomu všemu zabránit, nebráním se... Jenom si dál nechávám ubližovat... Možná si někdo říká, že jsem ubožák, někdo kdo nic nevydrží a mají pravdu... Jsem ubožák a víte proč? Protože miluju...

Je hnusné, že tohle dávám za vinu lásce, něčemu co tolik lidí nazývá nejkrásnějším citem na světě. Pro mě je to ten nejbolestivější cit na světě. Nechci milovat, nechci být zamilovaný, nechci mít osobu za kterou bych dýchal, nechci takhle trpět kvůli lásce...

Když jsem byl malý, máma mi říkala, že jsem její malý princ, nebo anděl, někdo kdo má zlaté srdce a že až budu velký, určitě si najdu nějakou princeznu, která mě bude milovat. Bylo mi pět a já jí věřil...

Nikdy jsem nepřemýšlel, jestli jsem jí zklamal, když jsem nepotkal princeznu, ale prince, který je mojí první odpravdovou láskou a zároveň poslední. Zní to jako z nějaké ubohé telenovely, ale já to tak cítím, nikdy jsem při nikom neměl takový pocit jako při něm.

Mrzí mě, že se k němu chovám, tak jak se chovám. Nikdy se má výbušná nálada neprojevila, teprve až teď, až je toho skutečně moc, mi nedělá problém vybouchnout a vždycky to odnese Harry... A on? místo toho, aby mi vynadal také, mi řekne, "miluju tě."

To on je anděl, každý má svého anděla a já už jsem toho svého našel...

Pootočil jsem hlavu na římsu krbu, kde jsem měl vystavené fotky a zabodl jsem pohled do té jedné jediné fotky uprostřed. Já a Harry, v objetí v době x-factoru, na fotce neuvidíte nic víc, než naše šťastné a bezstarostné tváře. Bylo mu pouhých 16let a už byl schopný dát mi tolik lásky, jako by to byl nějaký životem zkušený stařec. Byla to nejkrásnější doba mého života. Vrátil bych čas, ne proto, abych si tímhle vším prošel znovu, nebo kvůli mladosti a času stráveného v soutěži, ale kvůli tomu, abych dal Harrymu najevo jak strašně ho miluju a kolik pro mě znamená, dokud jsem mohl.

Harry to ví.. ví že ho miluju, ale dozvídá se to jenom v esemeskách, které mu každý den píšu, ale není to totéž jako před čtyřmi lety, když jsme byli od sebe sotva metr... Teď je ode mě tisíce kilomoterů a i když stojí vedle mě, je to jako by nás dělila neviditelná zeď, něco co nechce abychom byli spolu...

Všichni svádí vinu na managment, ale není to tak uplně pravda, konečné slovo, je na nás. Záleží na nás kdy řekneme pravdu, tak proč jí neřekneme? Možná se bojíme, že náš managment bude mít pravdu, pořád opakují, že je lepší, když o tom nikdo neví, protože by nám museli zvýšit ochranu, svět je plný zlých lidí, kteří jsou schopní vám ublížit jenom proto, že se trochu lišíte. 

Stočil jsem pohled zpátky na televizi a důkladně si prohlížel svoji tvář. Kdy se ze mě stalo tohle? Ten prázdný a zničený výraz...

Uslyšel jsem vedle kroky, ale neotočil jsem se, kdo jiný by to taky mohl být než Zayn.

"Kdy se ze mě stala troska?" Vydechl jsem otázku a dál se díval na velkou černou obrazovku.

"O čem to mluvíš, Louisi?" Nechápal, jenom to dělá, nebo je vážně slepý, že nevidí jak vypadám...

"O tomhle..." mávl jsem rukou k mému obličeji a sjel na mé propadlé břicho, "kdy se tohle ze mě stalo.?" Zeptal jsem se znovu.

"Narážíš na svůj vzhled, nebo na tvoje chování?" Chování? Jak se chovám?

"Zatím na vzhled..." 

"Nevím, jsi jiný už od začátku turné," prozradil mi neochotně Zayn. Od začátku turné... To je dlouhá doba... "Louisi, bolí tě něco?" Zeptal se Zayn opatrně a váhavě se přiblížil blíž ke mě.

"Já nevím... srdce..." hlesl jsem, "cítím..." zasekl jsem se a přemýšlel, jak to vysvětlit.

"Co cítíš?"

"Cítím prázdno... tady," položil jsem si pravou ruku na hrudník a mluvil velmi pomalu a tiše.

"Jak to myslíš?" nechápal Zayn, ani se mu nedivím, já sám sebe taky nechápu.

"Je to takové to prázdno, které tě pomalu a tiše zabíjí, chceš se nadechnout, ale nemůžeš, chceš křičet, ale nemůžeš, chceš se bránit, ale nemáš sílu, chceš milovat... ale máš strach..." Přivřel jsem oči. Je to ono? Je to to co dělám a co mě ničí? Bojím se milovat, abych necítil bolest?

"Lou, mám někoho zavolat? Nechceš nějaké léky?" Zayn nevěděl co dělat, chtěl mi pomoct, ale nevěděl jak, protože jsem nebyl schopný mu to pořádně vysvětlit, "Louisi, mám někoho zavolat?" Zopakoval znovu, když jsem mlčel.

"Harryho, chci Harryho," zašeptal jsem.

"Harry je v LA," hlesl ustaraně. Chápavě jsem přikývl. "Mluvil jsi s ním?"

"Ano... Omluvil jsem se mu za to, jak jsem se k němu choval."

"Co dělá?"

"Byl kupovat dýni s nějakou kamarádkou... A večer se chystal do baru."

"Typický Harry," zavrčel Zayn a já se na něj konečně otočil. Opět se projevila moje sobecká stránka, Zayn je tak vážně nemocný a já jako největší sobec mu ještě přidělávám starosti a vylévám si tady srdce. Jsem idiot.

"Promiň Zee, máš to těžší jako já a zatěžuju tě tady svými problémy..." Pohlédl jsem na něj omluvně.

"To není pravda, ty to máš těžší, já jsem jen nemocný, fyzicky, dá se to řešit... Ty máš nemocné srdce a to je horší, protože na to nezaberou žádné léky..." přitáhl si mě do náruče a já kolem něj pevně obmotal své tenké ruce...